Všechny recenze
Líbila se mi ústřední dvojka a chemie mezi nima. Taky v gay romancích ne často vídané postarší typy (hlavně Leopold). Do jisté míry jsem postavě Joava (právě Leopold) porozuměl, ale někdo v jeho věku a jeho fyzických parametrů by neměl za sebou táhnout traumata z dětství nebo se ohlížet na předsudky v komunitě. Dále - abych aspoň respektoval někoho, s jehož názory nesouhlasím, musel by se jinak chovat rozumně, a to se Joav nechoval; to byl sebedestruktivní, nikoli alternativní životní styl (v tom původním, nikoli homofobním významu).
3 příběhy, jeden lepší bizár než druhý... 1. příběh je o postiženém a silně obézním klukovi, který se zamiluje do pohledného kluka ze školy. Ten je ovšem na holky. I přesto, že si to vyjasní, kamarádí se dál s určitými pravidly. No, zvláštní, ale tak řekněme, že film chce ukázat aspoň nějakou lepší (i když ne moc pravděpodobnou) realitu. Ve chvíli, kdy jsou tato pravidla porušena, je jasné, k čemu to směřuje. Určitý protiklad k pohádkám pro hodné mladé gaye na dobrou noc budiž snad ponaučením, že život není pohádka. Průměr. 2. příběh je...
Obrovská výkladní skříň teplých neřestí, ve které pestrobarevné modely oblékají známí vyoutovaní modelové (herci), kteří ale často zapomínají na parťáky a snaží se dostat do záběru kamery (oprávněně) snímající především Jima Personse. Zvednutí sluchátka sice rozjede kolotoč odhalování skrytých zákoutí, výsledek ale stejně i díky první polovině působí povrchně. Pokud si vyberete z obsazení, jistě se dodíváte do konce. V opačném případě...
Jedním z výmluvných příznaků zdaru filmu je, jaké myšlenky a debaty u diváků vyvolá. V tom ohledu se nad Hombres de piel dura spíš vznášejí otazníky. Jde o naprosto nešťastný propletenec dvou linií: osudů pedofilních kněží, kteří své vášně nezvládli, s osudem mladého gaye Ariela, který sám byl jedním z kněží zneužíván, aby pak na argentinském machovském a homofobním venkově nesmírně obtížně hledal citové a erotické naplnění. Scénárista a režisér Campusano tak jednak u nezasvěcených diváků znovu relativizuje rozdíly mezi homosexualitou a pedofilií, jednak v nich i přiživuje staré teorie o svedení jako možné příčině homosexuality. On...
Pochmurná atmosféra na mě padla hned v úvodu jako těžká deka, kterou jsem ze sebe nemohl setřást po zbytek filmu a trefně korespondovala s dějem rezonujícím mezi přátelskou komunitou a sektou.
Plusy: Áčkové technické parametry. Srozumitelnost (třeba jen domnělá) ambivalentního vztahu. Výjimečně funkční otevřené erotické scény. Ricardův výkon. Mínusy: Druh popisovaného vztahu. Dlouhé záběry na šedivou rutinu stavby a chladně odcizené město náladotvorné, ale zbytečně film natáhly přes 2 hodiny. Jak si lze všimnout už ve filmu a je přiznáno v závěrečných titulcích, ani jeden z herců zas takovou odvahu neměl (a to ani na frontální nahotu). Paulaův účes. .
Když se pod prezentací filmu na CSFD rozezní bekot a mekot cinesnobíků, jak se stalo i pod Genèse, obvykle můžeme čekat to nejhorší. V tomto případě naštěstí tak zle není. První dva příběhy jsou velmi silné, třetí dojemný, žádný ale není pro film vysloveně klíčový. Více jde o sérii epizod, situací a pocitů, z nichž sestává hlavní díl vkladu, který věk teenagera pro další život člověka znamená. Méně důležité zůstává pominuto, nevysvětleno či nedopovězeno. Scénárista a režisér Philippe Lesage je pozorovatel, který podstatné momenty dokáže vyhmátnout, načíst a dostat na plátno se všemi odstíny motivů, chování...
Solidně zpracované téma náhodného setkání dvou partnerů, které bohužel neodpovědělo na všechny nastolené otázky.
Imaginární přátelé příjemně osvěžili jinak klasické téma homosexuality v prostředí ryze maskulinního sportu.
Leckdy to vypadá, že když se nějaké dílo nepovede, pořád ještě lze zkusit zachránit je tím, že bude označeno za "nezávislé", a doufat, že v nové škatuli se prodá aspoň klientele, pro niž nálepky jsou dostačující hodnotou. Kdyby film Vacationland vznikl jako začátečnický projekt, dal by se považovat za příslib do budoucna, protože dva tematické okruhy, které se snaží propojit, dospívání gaye a beznadějný život v chudinské čtvrti, nejsou snadné, a odvahu je třeba ocenit. Tenhle film ovšem vznikl jako šestnáctý po sedmnácti letech práce režiséra a spoluautora scénáře, Todda Verowa (nar. 1966). Jestli Verow ani...
První tři čtvrtiny filmu se vidět dá, zvláště kvůli hlavní postavě Théodoru Pellerinovi, na kterého se fakt dobře kouká. I ostatní mladí herci hrají vcelku uvolněně a přirozeně. Však v poslední čtvrtině zcela nečekaně... jiný čas, jiná vesnice, jiný Ivánek. WTF? Pro mě dost nelogická pedofilní chvilka poezie. I když tuším, co tím asi chtěl básník říci, přesto to na mě působí jako scénáristické faux pas.
Mínusy: Nepřesvědčivá scéna útoku a záchrany. Nesmyslnost chování oběti, v závěru pak stopařů. Vedle Charifa Litzky herecky toporný. Plusy: Rouhačsky ironické použití křesťanských motivů. Samotná pornografická scéna velmi povedená (Litzky tentokrát topornej jinak a bylo to na místě). .
Styl, jakým Ferzan Ozpetek natáčí své snímky, je pro mě zárukou nevšední podívané, doprovázené lehce tíživým, ale ne nepříjemným, pocitem. V rámci použitých ingrediencí jsem zažil i nejedno příjemné déjà vu a vychutnal si téměř dvě hodiny emočně vypjaté jízdy.
Ve druhé polovině devadesátých let Berlín příliš optimistickým městem nebyl. Byl to zvláštní mezičas, kdy nadšení z pádu Zdi odeznělo, ale lepší život pro Ossis se zdál být teprve daleko na obzoru. Západní část poznamenávala počínající omšelost, protože spousta peněz tekla na východ. Jako u nás, i mnoho východních Němců, uvyklých, že vše nařídí a zařídí stranovláda, netušilo, co si s novými možnostmi počít, a rodila se ostalgie, již Wessis chápali obtížně. Čím nižší společenská etáž, tím méně nadějí a optimismu. Někam do dolních etáží umístil scénárista a režisér Pierre Sanoussi-Bliss skupinu gayů kolem třicítky, jejichž...
Do seriálu Mladý papež jsem se zkoušel pustit minimálně třikrát. Bylo tam na mě spousta slov, který znám sotva v češtině, natož v angličtině, pomalé záběry, plno neverbálního hraní. Vyžadoval příliš pozornosti a koncentrace. Teď jsem si ho po pár letech pustil v češtině, navíc jsem byl v jiném rozpoložení, a příběh Pia XIII. mě tak po prvním díle zaujal natolik, že jsem ho odsledoval za tři večery. Na sequel Nový papež se vrhnu hned následně. Zřídka se mně stává, abych nevěděl, jestli chci, aby danou postavu konečně někdo "sejmul", nebo se těšil na to, koho a...
Utkání mezi Spojenými státy americkými s Bolívií skončilo 1:0. V závěru jsme se sice dočkali faulu ze strany pořádajících USA, který deklarovanou vysokou míru autenticity shodil Sebastianovým prohlášením na úroveň silné umělecké licence, přesto je dobré, že k utkání došlo a dozvěděli jsme se něco málo o bolivijské divadelní hře, která vzbudila silné vášně v této konzervativní zemi. Jen je škoda, že se jihoameričtí hosté více nezviditelnili a posloužili převážně jako stafáž.
Anotace i trailery vyvolávají obavy, že už zase uvidíme politicky motivovaný film o kněžských neplechách. Svěží je, že opak je pravdou: jsou to spíš naivní a legrační kněží, kdo je skoro (a snad jen neeroticky) zneužíván chovanci chudičkého církevního útulku pro opuštěnou mládež kdesi v argentinském zapadákově. Kluci, věkem někde kolem přelomu dětství a puberty, si užívají při fotbalu, hrách všeho druhu, na výletě, při dětských čuňačinkách. Na vychovatele spíš zdvořile dlabou a hledí těžit z jejich slabůstek. Scény, kdy starší kluci v kostele při otravném kázání senilního kněze onanují a seanci ukončí slovem "Amen", nebo scény s puberťáky zhulenými...
Je dobré občas provést malou rekapitulaci a pozorovat vývoj filmařského řemesla v průběhu několika málo desetiletí. V rámci daného segmentu musím bohužel konstatovat, že došlo ke značné stagnaci. Zřejmě vycházející ze sázky na věrné gay publikum konzumující jakýkoliv "teplý" produkt.
Tento typ filmů degraduje to, že nemnohý divák pochopí skoky v ději, místě, realitě či snu na první dobrou. A, bohužel, - co si budem - většina diváků si to napodruhé nepustí (pokud není tvůrcem titulků). Film mě zaujal, je i dobře zahranej, ale zpracování tady tím stylem žvejkám fakt jen stěží. Ke srovnání se snad nabízí film "Šťastni spolu", ten ale v místech a časech tak neskotačí, proto taky o nějaký ten bodík u mě vede.
Hledat ve filmu gay obsah by opravdu bylo zbytečné, jak trefně uvádí předchozí recenze. On se dere před oči sám, když hned v první scéně si gay chystá věty, jimiž se vyoutuje před kamarády. A většina jeho interakcí s ostatními postavami je pak tak či tak určena jeho skrývanou orientací. Ve filmu skutečně neuvidíme nic objevného, přesto nejde o produkt sériové pásové velkovýroby: Dramarama je nízkorozpočtový film, který se odehrává s pouhými šesti aktéry v téměř jediném prostředí. První závany reality do ochranného skleníčku středoškoláků i gay dimenze příběhu jsou docela věrohodné, některé momenty, např. vztah postav k náboženství či...
