Všechny recenze

Seriálový spin-off filmu 'Love, Simon' jede ve stejném duchu. Jen si ústřední hrdina nepíše se svým objektem touhy, nýbrž se samotným Simonem, který se odstěhoval do New Yorku a stal se z něj Victorův guru na cestě k sebepoznání. Typově mně k sobě herci sedli asi víc než v Simonovi, i když i tady si tvůrci neodpustili, jak je v Americe zvykem, obsadit do rolí teenagerů herce o necelou dekádu starší. Obdobný název, obdobný plakát, obdobně sluníčkový děj bez skutečného záporáka. Epizody jsou půlhodinové, takže desetidílná série je de facto pětidílná, což ze seriálu dělá ideální...

První část se mě moc nedotkla, spíše na efekt, venek, kostýmy a "něco, co tím chtěl básník vyjádřit"", druhá část byla lepší, hodně odlišná, polaskala oko gay diváka, ve třetí vystupuje spisovatel a herec Charlie David, kterého moc dobře znám ze zde uvedeného seriálu Dante´s Cove a filmů Judas Kiss a Mulligans. Tento po předcích polský Kanaďan sice nikdy nehraje ve snímcích, které jsou vrcholem filmařiny, ale vždy na mě působí příjemným uklidňujícím dojmem. Tuto trošku nesourodou skládanku doporučuji jen těm uživatelům, kteří jsou tolerantnější a nehledají jen přímý silný příběh. ...

Počáteční nedůvěra se postupně přetavila v pochopení a souznění (nejen) s hlavními hrdiny. Celek působí kompaktně a promyšleně, bez zbytečného větvení a zabíhání do slepých uliček.

Krátká epizoda z deníčku dvou kluků, kterým jedno nedorozumění změnilo dvouletý vztah.

(Hodnocení je za celý film, ne jen za spíš okrajový gay motiv.) Ruský film o křesťanském extremismu se nějak nemohl vyhnout gay postavě, že? Pro mě ta postava, "postižená" dvojnásob, byla diskutabilní – můžu ocenit, že díky složitější motivaci nebyla tak jednorozměrná jako postava učitelky, ale ta zase byla sympatická tím, že v jejím případě byly skryté motivy jen falešným obviněním. I když uznávám, že u gay postavy nebyly podané tak přízemně jako zájem spolužačky hlavního hrdiny.

Hra na artový film, jenže mu chybí myšlenka i kýžený existenciální přesah. Nejpůsobivější byly pomalé záběry domů, rozestavěných, hotových, nasvícených i ve tmě. Ale sledovat dva nesympatické hrdiny, jejich vykloubené chování a perverzní sexuální hrátky, se pro mě po hodině stalo vysloveně mučivou záležitostí. Do konce jsem vydržel jen s největším sebezapřením.

Režisér filmu si rád vybírá témata, která rozostřují hranice sexuální orientace (viz i jeho další film zde uvedený Coffee Date). Snímek u mě v průběhu příběhu balancující mezi slabším průměrem (některé scény mi připomínaly nizkorozpočtové kecanice) a mírným nadprůměrem (snaha upozornit, že svět není jen černý a bílý) a nakonec u mě zvítězila v hodnocení ta druhá možnost a já tvůrcům za to děkuji, že jsem si to mohl zase pro jednou uvědomit.

Vojenský dril beru jako nedílnou a nutnou součást výcviku v prostředí, které vyžaduje kázeň, respekt a bezvýhradné plnění rozkazů. I na mě byly mnohé scény příliš dlouhé a metody přinejmenším sporné. Důraz je opět kladen hodně na odhalená těla podněcující divákovu představivost.

Citlivě pojatý snímek o androidech včetně potřebného etického a morálního rozměru se sluníčkovým vyvrcholením.

Příjemný film prosycený autentickou atmosférou současného Berlína jako symbolu pohodového, tolerantního a multikulturního města. Příběh sympatického potomka tureckých přistěhovalců, který se zamiluje do neotesaného svalovce a příležitostného zlodějíčka, možná nepřináší žádné dramatické zvraty, zato zobrazením běžných existenčních problémů i trablů s láskou působí přirozeně a uvolněně. Určitě stojí za zhlédnutí.

Námět stovek a stovek krátkých filmů, tentokráte zasazený do prostředí netolerantních amerických Hispánců. Ničím neobjevný a lehce toporný. V závěru se objeví "na scéně" i Andresův přítel. Nemusel a ani neuměl hrát a spíše by se hodil jako atrapa do nějaké komedie. Jediným osvěžením byl Andres (Juan Felipe Restrepo), Kolumbijec, jeden ze synů bohatých a vzdělaných rodičů, který se vydal do Kalifornie hledat štěstí jako model a herec.

Příběh nepříběh, ale je originální v tom, že je zcela netuctový. V ne moc dobré kopii uvidíte kromě režiséra a herce zároveň, tehdy jednatřicetiletého Jasona Goulda (ten obří nos po mamince nezapře ...), jeho otce a nevlastního bráchu, nebo například muže, později ženu (Robert-Alexis Arquette)

V rámci pokusů o zneplatnění dříve platných vzorců, nejen sexuálního chování, jsme v posledních letech svědky zpochybňování a odmítání základních životních a společenských procesů. Say Yes koketuje celkem slušně s otázkou pansexuality, byť odůvodněnou šlechetnými pohnutkami. Je fajn si uvědomit, jak jsem rád, že mám v oblasti své sexuality zcela jasno. I díky dlouhému procesu hledání.

Naprostá pecka mezi koverzačkami. Zpočátku pomalý rozjezd a potom postupné vtahování diváka až do totálního odhalení "do naha" naoko vyvážených vztahů. Ani se mi nechtělo věřit, že ve skutečnosti by na to 7 známých takto lehce přistoupilo. Být dvě hodiny gayem, to je sakra zkušenost! Tím, že je to velice "ukecaný" film, nestačil jsem sledovat herce a jen jsem četl. Proto mi stálo za to se na film podívat znovu, tentokráte už mi vše docvaklo a doporučuji všem, kteří jsou schopni se přenést přes ten začátek filmu, než vše vypukne ...

Kevin James Thornton si očividně splnil svůj dětský sen a natočil film tak říkajíc na koleně a zřejmě i za pochodu. Výsledek je díky zvláštní atmosféře docela sledovatelný.

Krásně napsaný a nafilmovaný příběh dvou mladých irských teenagerů. Okouzlující film o lásce a přátelství, vtipný i dojímavý. Ukazuje problémy homosexuálů v irské škole na malém městě v 90-letech. Nádherně groteskní postavy některých školáků dovedou udělat jen v britských filmech (Irsko je přece skoro Velká Británie). Herecky vynikající, především oba mladí, Lola Petticrew a Fionn O'Shea jsou dokonalí. Skvělá hudební složka a ten konec - už dlouho jsem si u filmu tak pozitivně nezaplakal. Zatím zde není hodnocení "Míry Gay obsahu". I když erotiky je poskrovnu, o to tady vůbec nejde, dal bych bez váhání 100%. Určitě...

Konverzačky musí být dobře zmáknuté po všech stránkách, aby dokázaly půl druhé hodiny nenudit. Tady se to, bohužel, moc nepodařilo. Snaha je cítit, ale na konverzačky typu Lazy Eye nebo Weekend (II) to opravdu nemá.

Filipínské gay snímky často sází na chlapecká těla, která se více či méně odhalují před kamerou. I v tomto případě se to hemží polonahými kluky v první části zachycující přípravy a průběh soutěže krásy. S příchodem "baby" se vše mění a pomalu se rozjíždí kriminální zápletka, která bohužel vyznívá do ztracena.

Zaujmout diváky lze mnoha způsoby. Třeba netradičním snímání, střihem...Výsledek by ale neměl působit zmateně a snad až bezradně. Obliba v zrcadlech zbytečně ruší. Námět touhu vymanit se z šedi vzdal hned v počátku a spokojil se s pouhým klouzáním po povrchu a vykreslováním mnoha klišé a stereotypů. Výsledek je nemastný a neslaný. Pokud se ovšem spokojíte se sledováním polonahých těl...

Původně mě nemile překvapilo, že to vypadalo jako lacinější verze originálu, což ještě podtrhla lakomost BBC (odznáčky místo peněžních odměn). I ti soutěžící vypadali jako chudí příbuzní amerických (ve 2. řadě kvůli tomu ostatně RuPaul jednu hraběnku sprdla, resp. "že na to nehodila aspoň nějaký blbý třpytky"). Dokonce vypadali až neotesaně. Ale byli tak nějak přirozenější a sympatičtější. Bylo to vidět i na porotcích Carrovi a Nortonovi - nebyli tak vystajlovaní a uhlazení jako Kressley a Matthews, ale v pohotovosti a vtipu se jim zcela vyrovnali. Nikdo nevystihl podstatu fenoménu Drag Race výstižněji než Divina De Campo: "Mám tři prdele...