Recenzi napsal/a petr12

Výborně napsaný scénář plný napětí a zvratů mě nenechal rozhodně v klidu. Když už se zdálo, že se postava konečně vyprofilovala, dokázala vzápětí překvapit, někdy i nemile. Trochu mě jen zamrzelo, že se konec stal vlastně novým začátkem. Julian Koechlin pro mě zcela exceloval, stejně jako řada jiných. Celou dobu mě však podvědomě iritoval. Pokračování dějově plynule navazuje na první sérii a nechává si otevřená vrata pro další pokračování.

Jak sdělit rodině poznamenané sebevraždou otce a bratrovou drogovou závislostí, další nepříjemnou věc, zvláště, když matku čeká biopsie prsu? Celkem depresivní snímek s jiskřičkou naděje v závěru. Typický zástupce americké produkce devadesátých let na téma HIV/AIDS.

Live to Tell je jedním videem z obrovské množiny zabývající se šikanou nejen ve škole. Díky solidnímu technickému provedení a šťastnému výběru herců nabídl nevšední podívanou.

Názorný příklad jak udělat z komára velblouda. Mimo virtuální realitu se zdá být téměř neřešitelným problémem třeba i schůzka se svým ex. Místo jednoduché otázky na začátku a ne až ke konci, zda jít nebo nejít na setkání, musí Leonard prodiskutovat se svým okolím danou záležitost z mnoha úhlů. Hroucení střídá harmonizace duše formou meditace, aby se nakonec... Pro milovníky pitvání se v cizí duši může být sledování přínosné. Pro mě samotného by film mohl skončit v polovině, to by ale nesměl být vystavěný na neustálém tlachání, ale činech.

Kruh se konečně uzavírá. Vztah Haruky s Rukou se prohlubuje. Někteří jsou po zásluze odměněni, jiným zůstávají vrátka pro další vývoj pootevřena. Nastolený standard si zachovává i tento díl. Nejsem si jistý, jak širokou základnu diváků může mít. Spíše je pro skalní příznivce milující tajemno, šukající králíčky a lehce depresivní náladu. Za mě ale platí pravidlo...Třikrát a dost.

Jsem rád, když pokračování netěží ze sledovanosti a pod stejnou značkou následně nabízí zcela jiný produkt. V lepším případě "jen" osvědčené tváře. Zde se jedná o sequel v pravém slova smyslu. Rozvíjí děj předešlého dílu, vrací se v čase a nabízí jiný a vlastně i překvapivý úhel pohledu. Do děje vstupuje nová postava, která časem získává na významu. Režisérův rukopis je jasně rozpoznatelný. Pohybuje se tedy v pevně daných mantinelech. Pokud se vám líbí první díl, budete spokojeni.

Existuje hodně variací, jak zařídit setkání hlavních hrdinů. Od těch "náhodných" na ulici až po různé bizarnosti, jako v tomto případě dopadem do "měkkého". Budiž. Děj je vystavěný na seznamování a sbližování se. Klukům se daří vzájemná spolupráce. Působí celkem autentickým dojmem. Postupně se ale přidávají postavy, které mají poukazovat na fakt, že HIV/AIDS nehrozí jen gayům a posouvá se do výchovně vzdělávací roviny. NJN...Blued a jejich osvětová videa.

Produkce sáhla k osvědčeným hercům, jenže očekávaný divácký úspěch se nedostavil. Zřejmě i díky rušivému elementu v podobě soustavné palby slov.

Zajímavý způsob seznámení roztočil kolotoč objevování potlačovaných Trườngových tužeb, vlastního sebepoznání, díky kterému opustil přítelkyni a dal přednost osobě stejného pohlaví. Myšlenka, že nejsem jediný gay na světě, tedy minimálně na škole, je sice obehraná, ale zde funguje jako osvědčení a milý spouštěč bádání v cizích vodách, ve kterých lze chytit na udičku pěknou rybku.

Zařazení vyšší "rychlosti přehrávání" celému projektu velice prospělo. Děj měl rychlý spád, byl akční. Několik odboček nevedlo do slepých uliček, ale trefně doplnily děj. Po úvodním vykolíkování si území došlo k flirtování spojenému s pěknou řečí těla a na závěr se jen stačilo zeptat. Jak prosté.

U snímků zobrazujících starší osoby jsem celkem citlivý na zpracování a celkové pojetí problematiky, které by je nemělo dehonestovat. Zvláště pokud jde o sbližování dvou šedesátníků, kteří se i přes rozdílný společenský původ setkají, aby se začali poznávat a intimně sbližovat. S tímto zpracováním jsem byl spokojený.

Záběry z výšky mají své kouzlo. Především v tak pestrobarevné krajině, jakou Panama bezesporu je. Chce si to ale pohrát i se záběry ze země, aby nepůsobily, jako v tomto případě, zcela přízemně. Když se zvolí adekvátní hudba, která obrázky příjemně podbarví, je skoro vyhráno. Zde však působí zcela rušivě. Příjemnější by byl mnohdy obyčejný ruch ulice. Děj je jednoduchý, setkání dvou přátel po nějaké době, kteří si vyrazí z luxusního hotelu do pralesního jednoduchého příbytku. Stejně kontrastně působí i hlavní hrdinové. Finančně zajištěný chlap versus člověk, který nedokáže uživit svoji rodinu. Jediným nepředvídatelným překvapením je úplný závěr. ...

Líbil se mi koncept, ve kterém doslova vpadl knižní hrdina do spisovatelova života. Trochu bych pozměnil rovinu novely, ve které byl zlodějíček stále naháněn. Později i se samotným spisovatelem. Zřejmě aby byli stále spolu. Vypíchl bych ale hlavně vzájemnou interakci, oční kontakt...na čínskou produkci nevídané.

V roce 1992 na MTV způsobil revoluci v televizní zábavě The Real World šmírující partičku vybraných soutěžících 24/7. Fire Island je jednou z mnoha variací, která dává vybraným jedincům prostor k seberealizaci před kamerou. V tomto případě i propagaci vlastní práce. Hodně záleží na postoji, jaký zaujmete k tomuto formátu. Pokud přistoupíte na pravidla hry a berete vybrané lidi jako soutěžící, kterým jde o vytváření mediálního obrazu sloužícímu k dalšímu profesnímu růstu, budete se bavit. Když ale uchopíte tento formát jako zachycení pravé reality, budete hodně smutní ze "stavu" naší komunity. Fire Island totiž přesně vystihuje všeobecné (zkreslené) vnímání LGBT+...

Výjezd z přeplněného města Chiang Mai do oblasti rýžových polí v prvním díle byl pro mě vítanou změnou. Prostředí působí jako balzám na duši. Daleko od hluku města, bohužel blízko problémům. S ubývajícím trápením se lepší dobrá nálada i vesničana Keptawana maskujícího problémy úsměvem od ucha k uchu. Prohlubují se přátelské vztahy. Hlavně mezi ním a Nadbaem, díky kterému opouští v druhém dílu vesnici a míří na zkušenou do města za strýcem do baru. K dlouho očekávanému setkání obou dochází až před jeho odjezdem domů, kdy jejich vztah začíná krystalizovat, aby v závěru...

St. Sebastian je vlastně zcela průměrná škola, kterou řídí ředitel ve vztahu s žákem, který mu připomíná jeho první "lásku", po které mu zůstaly šrámy nejen na těle. Jako správná střední škola i zde v záři reflektoru exhibuje "roztleskávačka", kterou zradí její přítel, když dá přednost "sporťákovi", který je náhodou partnerem jeho největšího konkurenta, se kterým soutěží o krále zimní oslavy, kolem které se točí většina děje. Je to celkem nudná podívaná na různé, většinou vyprázdněné, gay postavičky, řešící převážně sebe samotné.

Někdo rád vystřídá více autosalónů a projede se několika vozy, než si vybere jemu vyhovující. Nedej bože, aby cestou z vrat byť jen projelo lepší auto a on začal litovat. Sam je taky takový testovací jezdec, kterému však jde jen o projížďky a ne koupi. Na konec jedné epizodky však znejistí.

Sice gay tématika sportovců nepatří mezi mainstreamová témata, ale zrovna z fotbalového prostředí máme i v naší databázi pár exemplářů, které vychází převážně z rozdílného pohledu hlavních hrdinů na vyoutování. Stejně tomu bylo i v tomto případě. Jen závěr byl více pozitivní a romantičtější.

Název filmu zcela korespondoval s jeho obsahem. Další perverzní podívaná "Made in Japan", tentokrát hodně nízkorozpočtová. Za pozornost stál snad jen Ikeyamův zadek.

Naservírovaná caponata, dochucená japonskými ingrediencemi, nejen lahodila mému oku, ale i doslova provoněla celý prostor nejen láskou, vzájemnou přitažlivostí, ale také obrovskou dávkou živočišností.