Recenzi napsal/a petr12
Koncept převážně statické kamery zachycující okolní dění může být pro někoho zajímavý. Při zrychleném přehrávání (v mém případě čtyřnásobném) ale celý film vyznívá jako nicneříkající slideshow fotek odprezentovaná partičce podobně smýšlejících kamarádů, obohacená pár videi, určená výhradně pro onu vybranou skupinku, protože se jedná jen o nástřel...Bohužel ale šlo o finální produkt. Docela chápu, že se najdou diváci, kteří si budou za každou cenu chtít dokázat svoje výjimečné vnímání, ale na dlani chlup opravdu nenajdeš.
Je důležité natáčet i snímky, které nejsou určené ani pro většinového diváka vyžadujícího mládí v mnoha podobách, hodnotícího automaticky desítkami při zahlédnutí natřásající se prciny, ale ani pro festivalového, který vyžaduje zase jinakost - také v mnoha podobách a to mu stačí. Není to mainstream. Tečka. Brummi je totiž neobyčejně obyčejný. Vypráví o chlapech, kteří jsou na chlapy a nemají potřebu si kupovat mládí. Nevěří na pohádky a žijí si svými již notně zaběhnutými životy, které je hodně těžké nějak vzájemně přizpůsobit. Zde se setkaly dva protiklady snad ve všem představitelném. Nechybí jim však snaha být spolu. Konec...
Stejného neduhu, kterého si stále častěji všímám u Západní, hlavně zaoceánské produkce, a naposledy jsem ho zaznamenal při sledování V rytmu srdce, poameričtěného senzačního snímku Rodinky Beliérových, dochází i v tomto případě k otupování ostrých hran a nezobrazování, max. lehkého naznačování, možného lidského neúspěchu, aby náhodou nedošlo k újmě byť jen jediného diváka. Zřejmě šlo o úlitbu producentům. Ne vždy totiž režisér může natočit film přesně tak, jak chce a jak se nám tu někdo snaží stále namluvit. Film vyznívá, alespoň pro mě, docela učesaně a nepřirozeně, byť po technické stránce jde o podařený snímek.
Snímek o vzpouře proti indické společnosti striktně dodržující zvyky a kastovní systém. Příjemný závan rebelství dvou ze tří potomků, které umocnil příchod umělecky smýšlejícího člověka do pronajatého pokoje. Pestrobarevná směsice odehrávající se v krásném prostředí provoněném kořením, daleko od rušných měst a hlavně shonu. Taková skoro pohádka se zajímavým koncem a vlastně i s happy endem.
Už počáteční scéna zachycující město z ptačí perspektivy vás ujistí, že se jedná o další produkci z dílny na romantické snímky (nejen) pro ženy. Je zárukou určitého standardu, který si stále drží. Jde vidět, že i zde ledy pomalu, ale jistě tají. A tak se nám zde objevují i gayové. V tomto případě ale nejsou hybateli děje. Do osvědčené rovnice hlavního páru dosadili heterosexuály. Pokud máte rádi produkci Hallmarku a dáváte přednost uhlazenému vizuálu před dějem, jistě budete spokojeni.
Zářný případ výjimky potvrzující pravidlo vysokých kvalit, kterých dosahuje jihokorejská BL produkce. Autoři si v tomto případě naložili na svá bedra více, než mohli unést. Výsledkem čehož vznikl vztahový spletenec plný nedorozumění a kotrmelců. Jednomu by se z nich i zatočila hlava. O všem a zároveň o ničem.
Grosse Freiheit je typickým zástupcem kategorie snímků snažících se divákovi přinést výpověď o dané době. V tomto případě o perzekuci homosexuálů od konce 2. světové války po rok 1969. Děj sleduje příběh opakovaně vězněného Hanse Hoffmana, ztvárněného výborným Franzem Rogowskim a jeho spoluvězněm Viktorem, který se stává jedinou lidskou konstantou během jeho tří pobytů za mřížemi. Venkovní svět se mění, ale život uvnitř vězení plyne mimo realitu za zdmi věznice a prolínání třech časových rovin mi přišlo tedy zbytečné. Závěr je bohužel typický pro dlouho vězněné, kteří se nedokáží sžít s nabytou svobodou.
Až na pár výjimek je korejská BL produkce zárukou kvalitní podívané. Vyhovuje mi koncept krátkých dílů. Stejně jako prostředí a mentalita zachovávající si asijský původ, doplněná Západními prvky života. I zde se staví na osvědčených konceptech - přitahujících se protikladů, počátečním nedorozumění, polibcích při západu slunce... Vše působí lehce, hravě a pestrobarevně.
Někdy je osvěžující se bavit tak trochu na vlastní účet. V tomto případě na účet naší komunity. Jinak by vás mohlo nepříjemně překvapit neskutečné řetězení se stereotypů. Vše je ale naštěstí ztvárněno s lehkostí a nadhledem a já se královsky bavil.
Setkání pastora, řešícího svoji skrytou homosexualitu snažící se mermomocí prodrat na denní světlo, se sestrou, úspěšnou herečkou, nesoucí si zátěž z minulosti, působí jako dokonalá rozbuška. Oba jsou tak ranění, že si i přes obrovskou snahu, nemohou dlouho navzájem pomoci a spíše se zraňují. Děj je hodně depresivní a dokáže ovlivnit jistě i diváky, které rozveselí až úplný závěr. Kamera je vtíravá a místy až nepříjemná. Slušelo by ji tolik nezkoumat lidské hlavy. Herci působili přesvědčivě.
Lehce provokativní snímek o dvojici lehkovážných umělců žijících blízko pláže, kteří spolu sdílí kromě jiného i lože. Podle rčení: "Za vším hledej ženu" tento element přidal jejich vztahu na výbušnosti, která skončila pořádným výbuchem.
Očekával jsem, díky době a místu, ve kterém se snímek odehrával, zátěž, kterou si s sebou přinesli migranti prchající před represemi do "svobodné" země. Dobrovolně si však zvolili život v komunitě vykolíkované náboženstvím, tradicemi, na malé životní ploše, kterou tak nějak moc nezajímal okolní svět. Tomuto diktátu se snažil David uniknout, jenže jeho objevování skončilo tak rychle, jak začalo. Mám pocit, že gay námět sloužil spíše pro přilákání komunity diváků, kteří by jinak nesledovali sondu do života této uzavřené komunity.
Když se vysloví Keňa, mnozí si vybavíme hlavně národní parky. Díky cestovnímu ruchu se snaží v zahraničí vytvářet obraz bezpečné země vhodné k navštívení. Pod povrchovým pozlátkem však trpí stejnými problémy jako jiné (nejen) africké země z kategorie "banánových republik". Dodržování lidských práv, nejen menšinových, je až někde na konci seznamu politických priorit. Nejen z příslušníků LGBT+ se proto stávají mnohdy nedobrovolní vyvrhelové i díky mohutného přičinění různých zástupců Boha na Zemi vykládajících si Písmo podle vlastních potřeb. Na rozdíl od podobných dokumentů mi bylo sympatické, že se Peter Murimi nesnažil diváky vyzvat k akci, ale jen...
Upozornění hned v úvodu! Pokud by tento seriál měl být Vaším prvním seznámením s asijskou BL tvorbou, vyhněte se mu obloukem! S největší pravděpodobností Vás totiž odradí od dalšího sledování. Příběh je plný oťukávání. Bylo vidět časté odbíhání do slepých uliček. Hlavní téma samotné je "nijaké". Měl jsem často pocit, že hrají humanoidi s lidským vzezření, ale zcela robotickým jednáním. Stačí, že asiaté samotní mají problém s vyjadřováním emocí a jsou svazováni dodržováním přísných pravidel při styku, možná i pohlavním, nedivil bych se.. Pokud se jedná o hudebním doprovodu, tak zněl jako z vystoupení dětí mateřské školky. Celkové zpracování...
Snímek zachycuje jednu z možných variant vyrovnávání se se ztrátou velmi blízké osoby. Zármutek je zde hlavním leitmotivem. Děj samotný je hodně nejednoznačný a lze si jej mylně vyložit. Oproti traileru zde totiž chybí další postavy. Až po přečtení originální synopse vše konečně do sebe zapadlo. Tato verze je o utápění se ve vzpomínkách, neochotě jít dál a hlavně...je to trochu reklama na pánské spodní prádlo. Jedna poznámka na konec. Který gay si vytetuje slovo Nicole na vnitřní stranu paže?
Docela jsem se těšil na způsob, jakým zapracují do děje netradiční námět. Zda po počátku sklouznou k osvědčeným postupům a nebo budou více odvážnější a půjdou do experimentu. Výsledek byl polovičatý. U postavy nerda se mi líbil převod sociálních vzorců do počítačové, pro něho srozumitelnější, mluvy. Trochu jsem se pral s faktem, že u osoby s očividnou poruchou autistického spektra došlo ke změně zažitých návyků, kterých by v reálném světě nebyl schopný. V případě oblíbeného kluka došlo typicky hned v počátku ke změně chování o 180 stupňů. Typově kluci odpovídali svým rolím a stereotypům. Jako kdyby se v reálu přitahovaly...
Další filipínský snímek vracející se do období Marcosovy diktatury, během které probíhal ozbrojený konflikt mezi soudruhy a státními ozbrojenými složkami. Hlavní iniciátorkou - badatelkou je učitelka snažící se zjistit příčinu masakru týkajícího se částečně i ji samotné a něco z minulosti jejího otce, od kterého ji odřízla v dětství její matka, která i přes počáteční opodstatněné pochybnosti, nedokázala přijmout fakt, že její manžel miluje svého spolubojovníka. Postupným odkrýváním nových skutečností si děj udržel solidní napětí. Nechyběl punc opravdovosti i přes několik úsměvných pasáží, tak typických pro asijskou produkci. V součtu se jednalo o velice příjemný divácký zážitek.
Je potřeba bourat hradby mlčenlivosti a odvracení zraku. Mám však stále častěji pocit, že se je snaží tvůrci narušit se slovníkem v ruce. Ten je fajn při přednáškách. I v tomto případě byl spíše kontraproduktivní. Místy zbytečně detailní popis (vysvětlení) působil kontraproduktivně. Výsledek tak připomínal onu zmíněnou přednášku. Chápu záměr, ale...
Přidat "pouhému" prodávání vlastního těla i umělecký rozměr mi přišlo zpočátku zajímavé. I zvolená forma divadelního zpracování mě oslovila. Filmu však chyběly další rozměry - opravdovost a hlavně oduševnělost. Výsledek byl příliš "Světácky" a hodně plochý.
Vztahové drama snažící se definovat partnerský trojúhelník pouze dvěma vrcholy místo třemi. Ke konci nedochází ke spojení, nalezení konsenzu, ale rozložení na jednotlivé úsečky.
