Recenzi napsal/a petr12
Ashiya Kakeru je roztomilý vrabčák, který ví, že se kdykoli může vrátit do hnízda. Maeda Kentaro je jeho přesný opak. Urostlý idol dívčích srdcí. Vynikající student...Ovšem introvert, zajímající se pouze o jednu osobu. Jejich zájemná interakce je hodně zábavná.
Malebná oblast natáčení přímo vybízela k reji múz hledajících umělce, které by políbily. Škoda, že se kluci neuvilnili a celou dobu byli tak moc sešněrovaní. Tak snad příště.
Odkrývání dosud skrytého dvojího života, po smrti milované osoby, není nijak výjimečné téma. Reálný základ je jistě určitým bonusem při psaní scénáře. Ten mě moc neoslovil. Zřejmě díky přílišnému patosu, sebemrskačství. Přitom Dan Levy působil věrohodně. Ze dvou blízkých kamarádů dostala prostor Sophie. Z Thomase se bohužel stal ten třetí do páru.
Co si budeme nalhávat, asijská BL produkce stojí především na vizuální stránce, líbivé fasádě. Pod ní nahlíží jen málokdo. Vztahy bývají zobrazovány šablonovitě. Lásku ruku v ruce doprovází žárlivost. Pokud má člověk jasno, lze tato dílka sleduje pro pobavení. Nejsem si ale jistý, jaký vliv mají na holčičky, které piští již při pouhém doteku dvou kluků. Co zažívají při rybích polibcích se nechci ani domýšlet. Popelka je přesně z těch několik málo výjimek nahlížející i pod povrch. Sice bylo srandovní sledovat, jak po "bušení do pytle" dotyčný vyvázl s minimálními následky, nebo neschopnost vedlejších postav vyrovnat se s prohranými partnerskými...
Oxfordská část mi připomínala typickou americkou duchaprázdnou tlachárnu o roztleskávačce a kapitánovi sportovního týmu, jejichž nejvyšší životní metou je získat titul královny a krále maturitního plesu. Jen natáčenou v majestátnějším prostředí anglického univerzitního města. Po příjezdu na Saltburn jsem pomalu začínal mít pocit, že sleduji dalšího pana Ripley-ho. A nemýlil jsem se. Škoda jen rozšířeného scénáristického nešvaru závěrečného maratonu. Snad si s tím poradí AI. Stejně jako s nesmyslným natáčením v poměru stran 4:3, při kterém často chyběla část scény. I díky modernímu přílišnému zoomování. Barry Keoghan byl naprosto perfektní. Ostatní...Tam jen byli.
Cílové divácké skupiny lze rozdělit dle osvědčeného klíče na zastánce a odpůrce náhradního mateřství v queer komunitě. První citovaná skupina se bude dojímat nad příkladným a citlivým pojetím problematiky. Odpůrcům bohužel nepřináší žádný nový pohled, námět k zamyšlení. Příběh je totiž plný klišé. Nabízí příběh taťky a "mamky" milujících svého syna. Všichni působili tak přirozeně, že jsem měl pocit sledování jejich reálných příběhů.
Moje učitelka výtvarné výchovy by řekla, že je to kýč jako bič. Nahoře huj a dole fuj. Zkrátka, hraje si to na něco, co není. V historických kulisách se totiž odehrává zcela moderní děj. Pohádka ze skanzenu. A proč ne?
Amatérský film. Tak trochu punk, točený jako by v ilegalitě.
Mám rád, tedy spíše miluji, tento typ snímků o sbližování se dvou, založením zcela rozdílných, bytostí, během sluncem zalitého počasí. Vůbec mi nevadí šablonovitost, která byla i zde přítomná, pokud nechybí to pověstné "něco navíc". Herecky mi oba kluci vyhovovali, typově už méně. I přes všechny aspekty, které jindy miluji, se film pomyslně nedotkl mého srdce. Myšleno obrazně.
Samotný děj je zajímavý. Živelný, turbulentní, někdy až příliš, a s erotickým nábojem. Ten zabírá (téměř) vždy. Matt Bomer zůstává, pro mě, i nadále typickým modelem s hereckými ambicemi. Na fotkách vypadá hezky. Charisma z něho ale opravdu nečiší. Zase jsme u individuálního vnímání, vkusu. Takový mladý starý, téměř bez mimiky, pořádného výrazu. Jonathan Bailey ho poráží o parník. Svým výrazem, rošťáctvím a hlavně přirozeností. Jeho kamera miluje a on ji.
Tak si nalijme čistého vína. Pantasya patří mezi filmy z kategorie, kterou jsem si dávno pojmenoval...Pro potěšení režisérova oka. Je hodně o kultu (polo)nahého klučičího těla. Proč ne, pokud se tyto typy někomu líbí? Nebýt pár zajímavých myšlenek, směle bych ho zařadil mezi soft porno.
Dustin Lance Black rád (spolu)pracuje na scénářích z gay historie. Od dob Milka však podle mě nedokáže překročit svůj vlastní stín. Důkazem je další z řady větších, či menších pomní(č)ků. Ce se nedá filmu vytknout je obsazení charismatického Colmana Dominga do hlavní role.
Až do bodu přechodu "uzavřených hranic" působil děj celkem věrohodně. I když bylo znát otupení možných třecích ploch. Poté nastal zvrat. Jako kdyby se vyměnili scénáristé a nastala etapa vize reality člověka žijícího mimo ni. Nějakého progresivisty bojujícího za... S obrovským zápalem, ale zkresleným vnímáním reality. Trochu pohádka, trochu fraška. Musím dodat...Velká škoda. Nejen kluci byli totiž výborní.
Prolínání časových linií ve stylu:"vždyť my se už známe,"mám docela rád, pokud minulost odhaluje postupně jednání postav v současnosti. V tomto případě jsem jen nepochopil dokončení dialogu Dong Wooka s Do Hyunem pod deštníkem při odchodu ze střední školy. Do děje hodil totiž pomyslné vidle. Jinak je děj docela jednoduchý. Vzhledem k časovém rozsahu více než vhodné. Škoda dlouhé úvodní znělky. Oba působili sympaticky. Do Hyun mi přišel zajímavější. V Ji Hanově tváři se dalo lépe číst. Jeong Yun mi přišel studený.
Nadčasový počin a vzkaz pro progresivisty:"Ne vše jde bezproblémově sdílet." Lekce o mezilidských vztazích, toleranci a vypuzení negativního prvku ohrožujícího fungování komunity.
Vánoční pohodě předchází shon a stres, který může přetrvat až do štědrovečerní večeře. Zvláště, pokud se dostaví nečekaně rodina, jste postaveni před nezvratitelnou životní změnu a nebo čekáte na dodělání kuchyně, či příchod dítěte/dětí. Ve třech dekádách, ve stejném domě, ve stejný vánoční čas, se odehrávají tři zdánlivě paralelní příběhy, které později odhalují vzájemné vazby. První dvě třetiny připomínají zdánlivě neřízené rojení s pořádnou verbální smrští. Až v poslední třetině dochází k uklidnění a opadnutí hysterie. Konec jsem si fakt užil.
Divadelní představení patří k americké středoškolské produkci. Dosadit do hlavní role šprta, už tak obvyklé není. Typ starého-mladého mi zpočátku vadil, ale nakonec vše do sebe tak nějak pěkně zapadlo.
Tak jsem si rozšířil znalosti o výraz Molly. Super kamarádku pro příjemně prožitý víkend, třeba dvou nejlepších kamarádů z dětství, kteří se setkali po více než dvou dekádách v domku u oceánu. Společně se svými partnery utvořili zvláštní partičku holdující také panákům, Marušce a lízátkům.
Zřejmě díky woke culture a znatelné sebecenzuře zbyla z gay tématu nepříjemná pachuť v ústech, kterou Milad Alami částečně kompenzoval bezradností spojenou s azylovým řízením.
Nezvykle pomalý rozjezd akceleroval až příchod akčního stážisty, který se na první pohled zamiloval do kolegy a stal se z něj +1 v utvářejícím se vztahu mezi kuchařem a degustátorem. Mezi kluky se postupně utvořilo zvláštní pouto. I přes sblížení mi přišlo, že je mezi oběma stále skleněná stěna. I v samotném závěru.