Podrobnosti recenze

Z hlediska filmařského řemesla nejsou práce Patrica Chihy vyslovené propadáky. Hlavní malér je, že nedokáže či nechce najít dobrého scénáristu, scénáře si píše sám a prostě mu nejdou. Zvlášť patrné je to na pokusu o komedii Boys Like Us, kde nejapnost jde až tak daleko, že jako zdroj veselí nabízí Chiha chorobu, neurózu. Hledáme-li na IMDB a CSFD divácké reakce, je jich minimum, a když už, servítky si neberou (na IMDB k filmu Domaine). Více pozornosti budí Chiha na filmových festivalech, kde je často nominován na různá ocenění a občas nějaké i získá. Vlastně typický případ.

"Když to nejde jinak, zkusme to přes politiku," řekl si Chiha zřejmě, a v Brüder der Nacht se velmi opatrně přiblížil ke žhavě aktuálnímu téma migrace. Což zabralo: film podpořily i takové instituce, jako je úřad rakouského spolkového kancléře, město Vídeň, jeden z programů EU atp. Možná i proto, že přiblížení se k tématu je jen zdánlivé: sledujeme skupinku mladých bulharských Romů, kteří v Rakousku chtějí jen vydělat peníze a zase se vrátit domů. Na festivalech pak film posbíral řadu nominací a pár cen. Jak jinak.

Zdá se, že zobrazena je reálná situace reálných kluků. Chiha však od nich nechce jen osobní výpovědi, ale vede je k tomu, aby před kamerou sehrávali scénky rozhovorů mezi sebou navzájem. A to je neštěstí, protože tihle kluci pochopitelně hrát neumí a dialogy vyznívají uměle a nepřesvědčivě. Vlastně tím podrývají důvěryhodnost dokumentu, a navíc zabírají většinu času. Stále dokola se propírá, co požadují klienti, co jsou kluci ochotni dělat, kolik za to, jak výdělky klesají ze stovek na desítky euro, co doma, kde kluci (cca dvacetiletí) mají manželky a děti, kolik jim pošlou peněz, jak si chtějí vydělat na auto a domek v Bulharsku... Chvíli je to zajímavé, ale jen chvíli, v celovečerním filmu se z toho stává vata. Dokument díky nezřetelné hranici mezi líčením skutečnosti a hranou akcí přirozeně vyvolává otázku, co je autentické a co doplnil scénář, aby vyznění odpovídalo politickým záměrům financujících oficiálních míst a cesta k dalším grantům zůstala otevřená.

Mile a uvěřitelně působí kamarádské vztahy mezi kluky, hravost, která odpovídá jejich věku. A ocenit by možná šlo, že Chiha neklesl ke dryjáčnické senzacechtivosti, s níž téma klukovské homosexuální prostituce pojednal v devadesátých letech Wiktor Grodecki (Mandragora, Tělo bez duše, Andělé nejsou andělé). Zatímco nenávistný vztah Grodeckého k homosexualitě s velkou pravděpodobností určuje nepřiznaná, a o to zavilejší bigotní homofobie, Chiha ji bere jako jev existující zcela přirozeně. V nadcházejících časech to možná nebude málo.