Podrobnosti recenze

Jak stárnu a mám nakoukáno čím dál víc filmů, stává se ze mě cynik. Málokterý už ve mně dokáže vyvolat nějaké silnější emoce, osudy hrdinů jsou mi většinou lhostejné. Tentokrát je to výjimečně přesně naopak. Tvůrcům filmu se podařilo se mnou zacloumat tak, že mi to až není milé: večer jsem dlouho nemohl usnout a dnes od rána jen civím „do blba“ a myslím na ty dva. Teď se ale pokusím zkoncentrovat a něco vyplodit.

Nestává se moc často, aby byl intenzivní citový vztah dvou lidí zachycen s takovou mírou autenticity, uvěřitelnosti a přirozenosti. Velkou zásluhu na tom mají zejména oba hlavní představitelé. Nevím, jak se podařilo dát tuhle dvojici herců dohromady, ale funguje to mezi nimi dokonale. Nevzpomínám si, že bych od Zkrocené hory viděl takhle intenzivní - ale nepřehrávané! - emoce. (Poznámka pod čarou: mám neodbytný pocit, že takový prožitek musí oba herce poznamenat i v jejich civilním vztahu, a to bez ohledu na to, zda jsou gay nebo hetero). Např. při úžasné scéně na nádraží jsem skoro až reálně vnímal tu fyzickou bolest, která se v takových situacích dostavuje.

Předpokládám, že film musí zákonitě zasáhnout velkou část „cílového publika“, už jen proto, že zobrazuje řadu archetypálních situací, které většina z nás zná z vlastní zkušenosti. A pokud ne, alespoň je touží prožít – tedy jen některé z nich. Osobně je mi sympatické, že mladší z kluků není zobrazen jen jako naivní mladíček, který se blouznivě zamiluje do staršího sympaťáka a v koutku trpí. Naopak je aktivní a snaží se udělat něco proto, aby svého idola ulovil, což ději dodává jistou dynamiku a jemný humor. Mrzí mě na tom jediné: že jsem v 17 letech taky nebyl tak uvědomělý. :)

Pokud bych měl na filmu přece jen najít nějaké mouchy, byly by to dvě věci: Zaprvé zasazení děje do jakéhosi nereálného bezčasí – všichni jen neustále posedávají na zahradě, jedí, čtou učené knihy, mluví asi čtyřmi jazyky, hrají na klavír, nikdo nic nemusí... Působí to přece jen dost odtrženě od reálného života. A zadruhé: myslím, že nebylo nutné u OBOU hlavních postav zatahovat do děje jejich ženské partnerky. A určitě ne touto formou, kdy mladík si holčinu zjevně hodně užívá (tj. nejedná se o sex, který by si ona vynutila), aby vzápětí vyjel po kamarádovi. Netvrdím, že bisexualita neexistuje, ale zde to na mě působilo vysloveně rušivě.

Poetické vyznění filmu podporuje krásná kamera, hudba a přírodní scenérie italského venkova. Divák, který k dobrému zážitku potřebuje mít nějaký děj v pravém smyslu, si zde na své nepřijde – na povrchu se tu neděje téměř nic, vše se odehrává v hlavách a srdcích postav. Osobně by mi nevadilo, kdyby se tvůrci filmu rozhodli natočit ještě jeden alternativní závěr, na který by se dívalo snadněji. Takhle nevím, kdy zas budu mít odvahu se na to podívat znovu. Já vím, je to jen film...

Pozn.: Zdá se, že začínám být plodnější než Václav. :)