Podrobnosti recenze

Jsou umělecká díla, která se s pozorností publika míjejí ne proto, že by byla špatná, ale že život popisují s pravdivostí tak hlubokou, že je nemile znepokojivé se s nimi setkat.

O Posledních dnech v Havaně to platí stoprocentně, přičemž zvláštního uznání si zaslouží, že ačkoli téma svádí k vyšperkování naturalismem, dramaty či sentimentem, tvůrci se tomu všemu dokonale vyhnuli. Prosté vyprávění zdánlivě jednoduchým filmovým jazykem sdělí o životě, jeho proměnách a jeho konci snad všechno, co vyslovit lze, a o to více pobízí diváka, aby ono nevyslovené (a nevyslovitelné) domyslel a procítil sám.

Fernando Pérez, režisér a spoluautor scénáře, sbírá v obou těchto rolích zkušenosti už od roku 1975 a na filmu je to velmi, velmi znát. Skvělé herecké výkony a nenápadně výborná kamera.

Na IMDb i CSFD nenajdeme jedinou diváckou recenzi, což bývá příznakem propadáku, tentokrát to ale vypovídá hlavně o pravdivosti filmu, s níž není snadné se vyrovnat. Film jsem označil "určitě doporučuji", doplňuji ovšem poznámku, že za rozjásaných slunečných dnů nebude snadné ho sledovat.