Podrobnosti recenze

Diváka nad přebobtnalou produkcí filmů o zneužívání dětí duchovními nejednou napadne, že jsou děti vlastně zneužívány hned dvakrát: nejprve zvrhlíky k ukojení jejich choutek, podruhé - mnohočetně - k politickému boji, k profesionálnímu vymáhání odškodného (hlavně u katolíků je pořád kde brát) a k plnění filmařských kapes. Při tak urputném a jednostranném zacílení se myšlenka, že o děti tvůrcům ve skutečnosti až tak nejde, přímo vnucuje, a "kdo si ještě nekopl" z recenze Zola (níže) je naprosto trefné. Ozonův film, to je ale "jiný kafe".

Zaměřuje se postupně na několik obětí, na dopady zneužití na jejich další osudy a vztahy, na reakce jejich okolí, na to, jak se postupně dokáží vzchopit k hledání nápravy a jaké cesty přitom volí. Bez efektních či drastických obrazů Ozon do detailu pitvá, jaké důsledky pro jednotlivce i společnost má zneužití nadřazeného postavení ve vyhraněně hierarchizovaném společenství na straně jedné, a obtížně zjistitelné a nepotrestané zlo na straně druhé. Na zábrany na cestě k prosazení spravedlnosti narážejí postižení nejen ve společnosti a jejích institucích, ale také sami v sobě a ve svém okolí: i na tom Ozon osvětluje, proč uhájení práv jednotlivce není ani ve společnosti svobodné a demokratické samozřejmostí. Ozonovi hrdinové přitom nejsou úběloví rytíři bez bázně a hany: jejich zjevně nesympatické osobnostní rysy velmi pravděpodobně nejsou jen důsledkem traumatického zážitku; ani zde tedy Ozon neútočí na diváka trapně lacinými triky.

V mnoha diváckých reakcích najdeme uspokojení, že tento film "není žádný Hollywood". Je to ale tak úplně dobře? Nejde tu naštěstí o prvoplánovou politickou či protináboženskou agitku, u níž pravidelně příliš zjevná účelovost předem maří naplnění záměru. V Ozonově pečlivé drobnokresbě se však tratí tradiční struktura dramatického příběhu, který by měl potenciál "pohnout světem", což je v případě takto seriózně nastolených témat svým způsobem škoda.