Podrobnosti recenze

Francie je známa tradiční masivní podporou své národní kultury, v tom i filmu. Vede to občas ke vzniku děl, která jinde by spíš nevznikla, která se nemusejí ohlížet na to, zda zájem mas diváků zaplatí náklady, jež jsou u filmu z povahy věci vysoké. Děl, která jsou intelektuálními konstrukty či manifestacemi tvůrčích schopností, leckdy jsou v některém ohledu třeba i vynikající, mluví se o nich na festivalech či v médiích pro fajnšmekry, avšak většina diváků zůstane ve svém myšlení, cítění a činech jejich shlédnutím nepoznamenána.

Jours de France jsou jasně tento případ. Všechno je vypiplané: scénář (akceptujeme-li pojetí filmu), výběr lokací, režie, kamera, práce herců... Studie o osamělosti. O osamělosti hlavních aktérů na cestách, při nichž jsou Grindrem poháněni z místa na místo. O osamělosti postaviček, které přitom potkávají. O osamělosti v závěrečných scénách, které prožívají společně, přesto však mimoběžně partneři, kteří si právě několikadenním útěkem a hledáním ověřili, jak nesmírně se potřebují. "Když v davu jsme, tu nejvíce jsme sami" (Viktor Dyk).

Vedle nekrocené tříště nahozených, avšak neprokreslených a nevypointovaných myšlenek, situací a figurek, je to nezajímavost a všednost obou hlavních postav, co činí z více než dvouhodinového filmu podívanou, která bude většinou diváků záhy zapomenuta. A nerudné diváky možná napadne, že třeba právě o to šlo: že tvůrčí tým chtěl vedle nepopiratelného kumštu možná také chlubně manifestovat, že na diváky může klidně kašlat, protože si umí sehnat subvence...

Jedna ze zajímavých recenzí: https://filmpulse.net/4-days-france-review/,
vlastní poznámky režiséra: https://www.imdb.com/name/nm2908724/bio?ref_=nm_ov_bio_sm