Podrobnosti recenze

Ve druhé polovině devadesátých let Berlín příliš optimistickým městem nebyl. Byl to zvláštní mezičas, kdy nadšení z pádu Zdi odeznělo, ale lepší život pro Ossis se zdál být teprve daleko na obzoru. Západní část poznamenávala počínající omšelost, protože spousta peněz tekla na východ. Jako u nás, i mnoho východních Němců, uvyklých, že vše nařídí a zařídí stranovláda, netušilo, co si s novými možnostmi počít, a rodila se ostalgie, již Wessis chápali obtížně. Čím nižší společenská etáž, tím méně nadějí a optimismu.

Někam do dolních etáží umístil scénárista a režisér Pierre Sanoussi-Bliss skupinu gayů kolem třicítky, jejichž mladická svěžest pominula, ale poučený životní realismus ještě nedorazil. A nadělil jim dárky nehezké: AIDS, slepotu, alkoholismus, přežívání ze dne na den, staré vybydlené činžáky s otřískaným nábytkem, ojetá auta na ošumělých chudých ulicích, rychle se opakující vztahové krachy, hloupé zraňující nevěry. Občas taky neurvalost primitivních homofobů a xenofobů ze staré DDR líhně. Vzdor všemu to byly hlavně jejich základní lidské kvality, co jim pomohlo v hledání pevné půdy pod nohama. "Stejně, jako staré kýčovité východoněmecké songy, které Sam nahrává, neokoralá naivita postav se klopotně snaží prosadit, jejich nešťastným osudům navzdory", píše se v anglické anotaci.

Na IMDB jeden z externích recenzentů hudruje, že rámec hořké komedie tvůrce nikdy nepustí až k podstatě. Tak dej ty komediální prvky pryč, a pak si rovnou hodíš mašli, pitomče. Ve skutečnosti jde film na dřeň mezilidských vztahů jako jednoho ze základů lidské existence. Jako vždy u takových filmů, nejsou to provoněné rozjásané dny, kdy se hodí si Zurück auf Los! pustit, ale vidět ho je rozhodně dobře.