Podrobnosti recenze

"Nevěř nikomu přes třicet" - geniální výrok. Představuji si za ním zkušeného mága marketingu, pána s bříškem, pleškou a velmi kvalitním oblekem, někde kolem padesátky. Poslat tu myšlenku do světa po někom, jako byl Lennon, bohem políbený muzikant, ale boží člověk, to bylo snad ještě geniálnější. Dokud je člověk nepopsaným listem papíru, potřebuje vzory, scénáře, podle nichž odehraje roli, která se mu zalíbí, protože vlastní scénář zatím nemá - skvěle to popisuje Kundera v Žertu. Je dobře, když mu ve zdánlivě nonkonformním obalu přistrčí nějakou společensky konformní roli zkušený obchodník, existenčně závislý na fungující společnosti, než kdyby to byl nebezpečný ideolog se Semtexem v batohu. Společnost potřebuje stabilizační mechanismy, ne, že ne. Pro teenagery jsou profesionálně uchystány "generační výpovědi" v podobě muziky (to Sametová extáze zobrazuje se šokující upřímností), pro starší zase hypotéční úvěry. Nenáleží brát to s morálním odsudkem: v obou případech lidé i společnost dostávají to, co potřebují.

Šedesátá léta byla nepochybně upřímná a autentická, alespoň ve svých snech. Přerod šedesátých let v sedmdesátá byl procesem degenerace, a o tom je tenhle film. Degenerace byla nevyhnutelná, protože sny byly nesplnitelné - o tom je zase film Snílci.