Podrobnosti recenze

Kdybych chtěl někomu vysvětlit, jaké to je, být gay, pustil bych mu právě tohle. BBC měla očividně týž záměr: vyslat dnešnímu divákovi upozornění, že gayové nejsou jen ti eklhaft upocení chlápci, kteří spolu někde ve křoví dělají věci, které "já bych nikdy nemoh", věci, které jsou proti pánubohu, boří tradiční rodinu, kazí děti, oslabují Národ (Rasu, Třídu, Revoluci...), a "ať si tohle zkusej dělat s migrantama, muhehe...". Rodí se nejen noví gayové, ale i noví homofobové. Současným homofobům je nutno čelit obrazem současných lidí, a to se tomuto filmu zdařilo výborně. I tím, že příběh zahajuje retrospektivou, což umožňuje ukázat společné kořeny zla. Usilování o slušný život, to je NeverEnding Story.

Dost se naříká nad rozdílností obou dílů, ona je ale logická už jen proto, že zobrazuje různá období a různý prostor, který společnost gayům poskytuje. Ve skutečnosti se zdá, že první díl je se vší prostotou, přehledností a dojímavostí jakýmsi "pilotním dílem", který diváka připravuje na to hlavní a poskytuje mu i výchozí fakta, s nimiž už pak není nutné se zdržovat. Postavy i děje druhého dílu jsou prokresleny mnohem jemněji, pestřeji, pro naši současnost životněji. Nemá smysl posuzovat, který díl je "lepší": tvoří nedělitelný celek nejen tím, že je spojují některé postavy a některé reálie. Hlavní spojovací prvek se vyjeví v naprostém závěru zopakováním textu neodeslaného dopisu s vyznáním lásky. Dnes bychom je takhle nevyslovili z obavy před nadměrným patosem, i když je tak cítíme. Slova z minulosti pomohou vyjádřit dnes nevyslovitelné, protože podstata lidských tužeb se nemění.

S dalšími sdílím výtky k příliš čitelným nápovědám, nadměrnému tlačení na dramatickou pilu, možná i příliš prostému a předvídatelnému příběhu. Společné sfouknutí prachu ze starého obrazu mi přijde stejně za hranou, jako pověstný "Konec hlášení v ruském jazyce" v Koljovi.

Jenže nesmíme zapomenout, že se díváme na film televizní. Je řada důvodů, proč pro plátno a pro obrazovku se natáčí jinak, pro nás podstatné je, že diváka v kině a diváka u obrazovky zastihuje film v naprosto odlišné situaci. Na návštěvu kina vynakládám peníze a námahu, jsem případně připraven kritikami, znalostí předchozích prací autorů, mám mnohem silnější motivaci film sledovat a vnímat, téměř nic mne nerozptyluje. K televizoru sedám, když zrovna nemám čím vyplnit čas, než se dovaří guláš. TV film musí počítat s tím, že divákova motivace je slabší, na jiných kanálech čeká fotbal, BigBrother či veselé vejšplechty Jiřinky Bohdalové, a taky je potřeba občas odeběhnout, aby se guláš nepřipálil. Musí zabrat hned, naplno, v každém okamžiku, a tohle je nutné přijmout, nebo se na TV filmy prostě nedívat. Všimněme si ostatně, že audiovizuální tvorba určená k šíření po internetu si vyvíjí zase jiné, už teď svébytné způsoby sdělení.

Jsem BBC hluboce vděčný, že gay téma podala veřejnosti právě takhle.