Drive Me Home (2018)

V myšlenkách se do dětství vrací asi každý, ať už s kladnými, ať se zápornými pocity. Postavit filmový příběh na kontrastu tísnivé přítomnosti a nostalgických vzpomínek na blažené dětství, to je prakticky sázka na jistotu. Podle všeho jí měl být i tenhle film.

Líčení setkání dávných kamarádů, HT Antonia a HM Agostina, a jejich cesty ke společnému domovu z dětských let je sledem působivých, mnohdy hezkých a mnohdy poetických momentů a scén. Avšak k tomu, aby příběh držel pohromadě a tvořil přesvědčivou linii, chybí dostatečné osvětlení motivů postav a uvěřitelná logika jejich jednání, zejména v případě Antonia. U něj tušíme, že hezké dětství se nestalo solidním základním kamenem jeho lidské existence, ale železnou koulí u nohy, která mu nedovolila dospět, příčiny se ale tratí ve směsi banalit. A závěrečná scéna návratu je kýč jak z jihoamerické telenovely, kterým režisér, autor příběhu a spoluautor scénáře, Simone Catania, smazal mnohé z poetické nálady, kterou ve sledu předchozích scén v divákovi pracně budoval.

Catania s filmem pracuje od roku 2006, u deseti filmů jako producent, jen u dvou ale jako autor příběhu a jen u čtyř jako režisér. Drive me home je jeho první celovečerní film, což je asi důvod, proč mu sázka na jistotu vyšla jen částečně. Na IMDB se dočteme, že se rozhodl po dobu přípravy filmu nestříhat si vlasy a ty mu dorostly až k jednomu metru. Snad měl k tomu holiči radši občas zajít...

Vzdor výhradám jde ale o film, který vůbec není marné vidět.

Pokud vám nevadí volnější tempo, nehledáte žádné dramatické zvraty, ale máte rádi nekonvenční hrdiny, pak tahle náladová road-movie o společné evropské cestě dvou dávných kamarádů ze Sicílie, může být pro vás tím pravým. Lehké psychologizování a krásná kamera zachycující svět z oken kamionu, patří ke kladům filmu.

Tento snímek trochu klouže po povrchu. Schází hlubší psychologie týpků, aby divák dokázal aspoň s jednou z postav spoluprožívat odehrávající se (ne)děj. O žádném z nich toho moc nevíme, snad jen, že byli v dětství asi dobrými kamarády a v dospělosti, po 15 či kolika letech odloučení, k sobě hledají cestu.... teda... spíš ten víc v pr*deli hledá cestu k tomu míň v té samé díře. Jde cítit, že někdejší pouto z dětství vyprchalo a každý má už jiný směr života, byť snad ještě oba hledají cosi na dně, kde už sotva něco zbývá. A na filmu je tato vyprázdněnost znát. O to víc jsem očekával větší hloubku sdělení, která se, bohužel, nedostavovala. Není to zcela špatně, ale tak nějak jsem čekal silnější okamžiky ve chvílích, kdy se kola trucku zastaví. Asi bych chtěl moc od tuctové Road movie, ale aspoň už trochu vím, jak to vypadá v moderním tahači a exteriéry italského venkova jsou taky hezké.

Road movie o životě řidiče kamionu plnícího si dětský sen odejít z rodné Sicílie a poznávat svět. Každodenní rutinu nabourá až příchod kamaráda z dětství, kterého musel opustit bez vysvětlení kvůli despotickému otci. Během cesty se postupně po drobných krůčcích vyjasňují mnohá dřívější nedorozumění a především důvod jejich shledání. Film je zajímavý především tíživou atmosférou vystihující náladu Italů, kteří musí budovat svoji budoucnost mimo rodnou zemi.