Kyuso Wa Chizu No Yume Wo Miru / The Cornered Mouse Dreams of Cheese (2020)

Temný příběh, který mě ale velice zaujal, pohltil a konec i rozhodil.

Použiji klišé: Mnoho z filmu bych nazvala typicky japonským.
Hloubka příběhu je notná. Vstřebáváte scénu, zpracováváte ji uvnitř a najednou střih, a jste úplně jinde - netřeba říkat všechno, spoustu si je nutno domyslet (dá se, ale nemusí to každému sedět). Japonci jsou hodně neverbální, kontextoví, moc si toho neříkají - hlavně co se vztahů týče, to už musí být, aby se o něčem mluvilo. A zase jen náznaky. Hlavně neukazovat emoce před ostatními.
Je mi jasné, že Evropan by to rozštípl už někde v půlce a všechno si to s tím druhým pěkně vyříkal, ale tak to tam prostě nefunguje. Ten motiv hledání sebe sama a běh za vlastní přirozeností vs. zoufalá snaha zapadnout do společnosti, která se odlišnostmi sice jen hemží, ale ty odlišnosti se snaží většina lidí tajně držet pod pokličkou a naoko zapadat do jedné jediné formy, která je společensky "přijatelná". A přitom gay kultura je stará jako samo Japonsko. Všechno se to zlomilo po příchodu Křesťanů (!), do té doby tam bylo sexuálně považováno za normální snad všechno (říkají historické prameny). Amen.
K příběhu: Je to frustrující a zároveň skvělé vidět, jak to jeden hrdina nedokáže přijmout a druhý s tím žije naprosto přirozeně a je mu jedno, co si společnost myslí. Je vidět, že se to u mladší generace přece jen mění.
Naturalismus. Kamera je rychlá, jednoduchá, osvětlení tam moc nepoužívají, vše je laděno do temna. Herci nepoužívají téměř žádný makeup, cigarety zapalují jednu od druhé, že máte skoro pocit, že cítíte ten hulán okolo sebe. Většinu života tráví v práci, partnerka je považována jen za house keepera.
Závěr byl již hodnocen jinými, otevřený konec za mne příběhu sedl, ačkoli mne zprvu nepotěšil. Úplně mi to připomíná konec knih Haruki Murakamiho.

Pro mě zajímavý a chvílema smutný příběh.

Film je to nesporne zaujímavý. Natočený v zásade veľmi temne a rovnaké sú aj kulisy deja. Príbeh je skôr tragický ako romantický s mnohými otáznikmi, ktoré viac menej zostávajú nezodpovedané rovnako ako záver a tak má divák ešte dlho o čom dumať.

Počáteční netradiční definování vztahu dvou mužů poskytovalo obrovský potenciál pro jejich následný vývoj. Ten se ale bohužel zacyklil. Zatímco Wataru měl jasno a vše podřizoval lapení své školní lásky, Kyoichi se pohyboval po spirále mezi avantýrami s různými ženami a jediným celkem pevným bodem - juniorem, se kterým ho pojilo něco nedefinovatelného ústícího do otevřeného konce.

Tento film bych zařadil spíš mezi lepší asijskou tvorbu, je jistě zajímavě natočený, ale nakonec nic, co by mi stálo za to si ho nechat.

Ještě pořád ten film rozdejchávám. Nádherné psychologické drama, které se vymyká zatím všem filmům s oblíbenými šablonami, které jsem viděl. Plně dávám za pravdu Jirkovi v předešlé recenzi. Ti dva "kluci" mě zpočátku svým vzhledem neoslovili ( už jsem někde psal, že se mi líbí Thajci a Filipínci ), ale s postupem času jsem si je zamiloval. Dojemný konec zůstává otevřený, ale jak se říká "naděje umírá poslední" ... tak moc jsem si přál, aby v poslední scéně zazněl u dveří zvonek ...
Film všem moc a moc doporučuju.

Tento oceněný japonský film je pořádný záhul do nezměrných hlubin lidské duše, lidských osudů a naprosté spletitosti vztahů a sexuální orientace. Tak hodnotný snímek pro vykreslení těchto vlastností s gay tematikou jsem ještě neviděl. Ano, nemusí se třeba některým líbit natolik jako mě, ale myslím, že těm, kteří se vcítí do příběhu přes své vlastní životní zkušenosti, bude sedět jak prdel na hrnec. Právě rozčarování některých nad příběhem je neuvědomění si, že dílko je natočeno zčásti dle mangy, a je tudíž důležité se na něj dívat japonskýma očima.

Temný, drsný, reálný film 18+ se mi vryl do nitra a přes veškerá kritéria hodnocení pro mě 10 se mi nejvíce líbily herecky hlavní dvě postavy. Na úvodní fotce to vypadá, jako že hrají náctiletí, ale je to příběh o dospělcích. V době natáčení 34 letý zpěvák a herec Okura Tadayoshi a 26 letý model a herec Narita Ryo, který mě naprosto dostal tím, jak ztvárnil postavu Imagase, kterou jsem zezačátku vnímal spíše antagonně (najít sebe sama, mít odvahu přijmout to, kým ve skutečnosti jsem, bojovat předem prohraný boj o lásku svého života a případně přijmout prohru ...), ale kdoví ... více neprozradím.