La dea fortuna (2019)

Vyspělý film o problémech dlouholetého soužití dvou mužů, jejichž vztah prochází krizí, o výchově dětí, o slibech, lžích, dávných tajemstvích, o tom, jak těžké je naslouchat jeden druhému. Závěr sice poněkud prvoplánově hraje na city, ale je jasné, že film k této pointě vlastně směřuje.

Özpetekovy filmy dlouhodobě řadím k tomu nejlepšímu z gay kinematografie. Tento poslední není výjimkou, dokonce bych ho skoro označil za vrchol jeho dosavadní tvorby.

Anotace filmu (alespoň ta, kterou máme zde) je poněkud zavádějící. Dlouholetý gay pár je sice skutečně náhle postaven před nutnost nějakou dobu se starat o dvě děti své kamarádky, avšak tento dějový motiv slouží pouze jako odrazový můstek pro exponování skutečného obsahu filmu. Tím je věrohodná analýza vztahu, který se po letech dostal do fáze, kdy je pro oba aktéry obtížné v něm setrvat, ale i z něj odejít. A právě v okamžiku, kdy přítomnost dětí naruší zaběhnutou rutinu, si Alessandro a Arturo bolestněji než dříve začínají uvědomovat, že se ocitli na křižovatce. Směsice protichůdných pocitů, vyslovených i nevyslovených křivd, téměř groteskního odhalení nevěry, hořkosti z nenaplněných ambicí a mnoha dalších prvků působí opravdu „jak ze života“. Méně realistická je naopak vizuální dokonalost interiérů, exteriérů i vzhledu hlavních hrdinů. Nezastírám, že mi to příliš nevadilo - zejména oba herci v hlavních rolích s ohledem na to, že jim oběma táhne na padesát, vypadají opravdu úžasně.

Mám jen dvě menší výhrady, za které srážím pár hvězdiček. Zaprvé silně zidealizované vykreslení soužití hetero páru (přátelé ústřední dvojice), v němž manžel zjevně trpí Alzheimerovou chorobou. Ne, takto idylicky to ve skutečnosti opravdu nevypadá. A zadruhé dějový motiv v samotném závěru, týkající se babičky dětí. Nechci spoilerovat, tak jen řeknu, že daná scéna působí jako by sem omylem zabloudila z nějakého jiného žánru, nejspíš hororu. Do vcelku realistického příběhu vůbec nezapadá a pohybuje se na samotné hranici uvěřitelnosti. Škoda.

Odhaduji, že film silněji osloví diváky, kteří už dospěli alespoň do středního věku a mají na vlastní kůži zažitou zkušenost dlouhodobého vztahu. :)

Priznám sa, mám na Özpeteka slabosť, je jeden z mojich naj režisérov - napriek tomu že väčšina jeho fimov je z prísne profesionálneho pohľadu lepší priemer. Dáva im niečo naviac, čo v/u iných nenájdem. A predsa sa mu podarilo ma s Bohyňou Šťastia príjemne prekvapiť - spôsobom ktorý by som od neho ani nečakal.

Áno, je tu zasa jeho trademark: "široká rodina priateľov", komunita vydedencov, veľké oslavy, spolu-zažívanie a spolu-vychutnávanie života (slovom: konvivialita), ale aj smrť a tragédia v takmer antickom (alebo telenovelovom, záleží na uhle pohľadu) poňatí. Aj celý tradičný Özpetekov herecký ensemble - iné šaty, iné vlasy, iné fúzy - no dosť povedomé typy.

Nie som zástanca heteroimitácie (v podobe a drámach vzťahov) ani svadieb či zakladania rodín (s deťmi) len aby sa dokázala naša "normalita", aby sme sa zaradili a boli "takí ako všetci ostatní". Každému čo jeho jest - no pre mňa osobne to nie je obľúbený životný ani filmový žáner. Napriek tomu som si toto Özpetekove spracovanie témy celkom užil - možno práve preto, že nič z toho čo tu načrtáva nie je ľúbivo pekné, ukážkové, výstavné.

Nie je to, ako by sa mohlo na prvý pohľad zdať, didaktický film o tom "ako aj teplí môžu byť výbornými rodičmi". Deti vstupujú do rozpadajúceho sa životného priestoru dvoch mužov v otvorenom vzťahu - ktorý začína nezvládateľne haprovať, priam vybuchovať všetkým zúčastneným do tváre. Práve to, ako vstupujeme do príbehu a medzi postavy v "ich nepeknom okamihu" - mi prišlo netuctovo sympatické.

Sledujeme tak akoby úplne inú "kapitolu z heterosexuálneho života": Nemusíme sa už mať radi, ale dáme to nejako aspoň kvoli deťom? V podaní tohto kakofonického páru - ktorý nikdy v živote neokúsil tak naliehavo prepájajúci prvok ako deti - sa však nezdá že budú smerovať priamočiaro k očakávanej odpovedi.

Ako pri pohľade na Bohyňu Šťastia komentuje jedna z postáv: Rimania chápali šťastie v neutrálnom duchu. Čosi čo sa prihodí, zamieša kartami, nasmeruje život inam - a nemusí to byť za každú cenu príjemné.

Snáď veľa neprezradím ak poviem, že vyvrcholením je nájdenie trochy pochopenia a láskavosti pre našu obnaženú životom-sklamanú nedokonalú ľudkosť.

Fortuna je v římské mytologii bohyní náhody, osudu i štěstí. Film nabízí příběhy, které také může přinést život. Krizi lásky a vztahu po letech, nemoc, přátelství a pocit odpovědnosti. Film vás nutí přemýšlet, ale občas se i pousmát. Nevím, jestli stejně jako mne, osloví i generaci mladší.Možná to je i tím, že sám mám dvě děti a žiju mnoho let v partnerském vztahu. Každopádně za sebe film určitě doporučuju.

Poutavý vizuál, efektní prostředí, výrazně profilované postavy obsazené výraznými herci, dramatické a jímavé dějové zákruty, působivá hudba, silný tah na divácké city... typické rysy mnoha italských filmů. Ferzana Özpetka před podezřením z usilování o povrchně efektní podívanou chrání základní příběh filmu, krize letitého vztahu dvou gayů. Tento příběh je napsán velmi uvěřitelně, stejně jsou napsány, obsazeny a zahrány obě hlavní postavy. A že je to a ono kolem nich výrazné, líbivé, přímočaré možná o něco víc, než jsme zvyklí ... Skandinávci by to asi natočili jinak. A co má být?

Na Ozpetkovy filmy se tak dobře dívá, že jim odpustíte i jistou dávku kalkulu ve scénáři a nablýskanou dokonalost každé scény. Příběh partnerské dvojice Alessandra a jeho partnera Artura, kteří prožívají krizi dlouhodobého vztahu, a přitom se musí vyrovnat s nenadálou péčí o dvě děti, vás prostě emocionálně pohltí a udrží v napětí od začátku až do silného konce. To, jak hrdinové v podstatě nikdy neřeší vážné existenční problémy, ale čistě citové kolapsy, nebo jak elegantně chodí oblékaní a v jak krásných interiérech se pohybují, sice zavání umělým světem telenovel, jenže znalost lidské psychiky a dokonalé vedení herců (zde včetně dvou skvělých dětských protagonistů) film samozřejmě posouvá o několik pater výš. Rozhodně stojí za zhlédnutí.

Styl, jakým Ferzan Ozpetek natáčí své snímky, je pro mě zárukou nevšední podívané, doprovázené lehce tíživým, ale ne nepříjemným, pocitem. V rámci použitých ingrediencí jsem zažil i nejedno příjemné déjà vu a vychutnal si téměř dvě hodiny emočně vypjaté jízdy.