Un mondo d'amore (2002)

Režiséru Grimaldimu, o kterém nevím vůbec nic, se podařilo natočit film ve stylu neorealismu, tak jak se točily italské filmy v 50. letech a ještě i na začátku let 60. (minulého století). Možná by jej tak natočil i Pasolini, kterého režisér zjevně adoruje, až do onoho detailu, kdy ve filmu zaznívá hudba, již Pasolini použil ve svých filmech. Ano, souhlasím s tomtomem, černobílá filmu "moc sluší". Příběh, episoda z Pasoliniho života, je křehký, jak kluci, jejichž kráse Pasolini ve filmu podléhá. Já, jako "italofil" jsem si velmi užíval právě "italské" detaily, realie, způsob konverzace, zvyky, chování lidí....zkrátka zážitek!

Nádherný film zachycuje krátký výsek ze života jednoho z nevětších, nejosobitějších italských režisérů a literátů Piera Paola Pasoliniho. Grimaldimu se podařilo velmi přesně zachytit životní pocit, který provází celou Pasoliniho tvorbu. Je to zvláštní směs citu, bolesti a krutého tlaku, jemuž je v konzumním světě vystavován svobodomyslný jedinec, intelektuál, jenž si navíc nese na čele cejch gaye milujícího chlapeckou krásu.

Nemám tušení, jak věrně tento film ztvárňuje skutečná fakta z dané etapy Pasoliniho života, ale v každém případě černobílý formát (alespoň z mého pohledu) snímku moc „sluší“, stejně jako podmanivá hudba, která mi při úvodních titulcích značně rozproudila krev v žilách. A to doslova.