Dej mi své jméno (André Aciman)

Při porovnání filmu a jeho knižní předlohy nemalou roli obvykle hraje, v jakém pořadí se s oběma formami seznámíme: zhlédnutí zpracování předlohy, kterou známe a máme rádi, vede nejčastěji ke zklamání, mnohdy je lépe poznat díla v obráceném pořadí. Přesvědčil jsem se o tom v případě Cunninghamova Domova na konci světa: nejprve jsem poznal přemýšlivý film, až po něm brilantní knihu: pozitivní dojmy gradovaly. Podobně se stalo v případě Říkej mi svým jménem.

Film je od knižní předlohy hodně odlišný. Už jen tím, že zatímco ve filmu pohlížíme na příběh Elia a Olivera zvenku, v knize je vypravěčem sám Elio a příběh sledujeme skrze něj, jeho očima, zevnitř. A sledujeme o moc víc jeho myšlenky, pocity a sny, erotické tužby, vášně a naplnění, než příběh samotný: v podstatě jde o velmi dobrou psychologickou studii vnitřního světa teenagera, v níž příběh je poněkud upozaděnou nosnou kostrou, osnovou. Hodně odlišný od toho filmového je i knižní Elio: samotářský a ostýchavý kluk, kterého prostředí intelektuálské rodiny nejen inspiruje a posunuje vpřed, ale síla autority, byť láskyplné, ho poněkud i utlačuje. Ačkoli snad všechny okolnosti včetně děje jsou odlišné, nad první částí novely nelze nevzpomenout hledajícího se a tápajícího Holdena Caulfielda. S tím rozdílem, že zatímco Holden před teplým panem profesorem prchá, zde (zpočátku) prchá teplý pan profesor před Eliem (blbý vtípek, já vím).

André Aciman se narodil v Egyptě, v židovské rodině, kterou násirovský režim vyhnal do Itálie a později přesídlila do USA. Zabývá se literární vědou, aktuálně proustovskými studiemi, a vyučoval i tvůrčí psaní. Tohle vše je důležité k pochopení, že (a proč) je film od knižní předlohy poměrně daleko: je obdivuhodné, co dokázali filmaři z tak specifického textu vytěžit. Novela také naráží na řadu témat, která do filmu nepřešla. Například na to, že jedním z pojítek kluků je židovský původ. Výrazněji je zobrazena společenská výlučnost okruhu kolem hlavních postav vůči jejich italskému okolí a tvůrčích a uměnovědných kruhů vůči zbytku společnosti. A jako ještě větší záhada vyvstává, kým vlastně Elio a Oliver opravdu jsou.

Jako Oliver, má i Elio naplněné erotické vztahy s dívkami a užívá si je stejně, jako jeho vrstevníci; na homosexuální pár, který navštíví jeho otce, se dívá s jasným despektem. Přesto jsou mužsko-mužská láska a milování Acimanem zobrazeny jako vztahy na významně vyšší úrovni, a také pro Elia a Olivera teprve ony jsou skutečným, nejbližším vztahem, skutečnou vášní a skutečným naplněním. Vypadá to na oslavu (snad) hedonismu, který Evropanům překrylo křesťanství, možná i na budování jakéhosi kultu mužství. Případně je možné, že se Aciman inspiroval tvůrci filmu Zkrocená hora, kteří prohlašovali, že jim nešlo o natočení filmu o zamilovaných kovbojích, ale o stvoření nového typu milostného příběhu: je-li to tak, i jemu záměr vyšel dokonale. Přehlédnout ale nelze ani zdvižený varovný prst: Eliovu morální kocovinu po milování, která jde daleko za ´post coitum omne animal triste´, i snadnost a bezohlednost, s níž Oliver vztah ukončil - ještě po dvaceti letech poraněná Eliova duše touží. Většina čtenářů by asi uvítala, kdyby Aciman vztahu Elia a Olivera "řekl jménem".

Film jsem viděl moc rád, ale ještě raději jsem četl knihu. Novela je už na první pohled prací velmi zasvěceného literáta s velkou vnímavostí pro subtilní motivace a interakce, lze ji číst se skutečným potěšením. Jestli něco chybí, pak větší vyrovnanost literární úrovně mezi úvodními a závěrečnými pasážemi (líčení literátského večírku v Římě, ba celé římské epizody, vysoko vyčnívá na ostatní text), a snad i větší jiskra, fantazie. Divák unesený filmem v ní ovšem bude zdaleka nejvíc postrádat hlavní magnet filmového zpracování: Timothée Chalameta. Čtenář knihy je na tom lépe. Dobrý text funguje jako abstraktní umění: představivost dostane impuls, ale každý má svobodu doplnit si reálie podle vlastní chuti, zkušenosti a potřeb: může si představit svého vlastního, pro sebe optimálního Elia, svého vlastního, pro sebe optimálního Olivera, a, konec konců, svou vlastní, pro sebe optimální broskev.

André Aciman dokázal napsat neskutečnou knížku. Jeho vylíčení citů Elia k Oliverovi Vás vrátí do doby, kdy i Vy jste byli v jeho věku a prožívali si v sobě to samé. Tam kde filmové zpracování jen klouže po povrchu nebo jen naznačí nějaký fyzický akt, jde Aciman na dřeň a čtenáře nešetří.
Překlad Lucie Podhorné je výborný, škoda jen lacině vypadajícího paperbackového obalu.