Dám ti slunce ( Jandy Nelson)

Je to spis knizka pro mladez, ale cetlo se to hezky. Urcite doporucuju pro priznivce odpocinkove cetby, hezkych pribehu a velkych happyendu.

Hodně poutavý příběh zachycující dospívání dvojčat Noaha (13 let) a Jude (16 let). Rozdílný věk ve spojení se slovy dvojčata asi působí zarážejícím dojmem, ale je tomu tak proto, že každý vypráví děj z jiného roku, respektive období. Druhé z dvojčat v něm pak vystupuje ve vedlejší roli. Oba jsou neskutečně rozdílní a zároveň úplně stejní, hrají spolu různé hry (viz název knihy) a každej je ulítlej jiným způsobem.

Noah je kluk, kterého nejlépe vystihuje text z písničky Ewy Farné - uvnitř je barevný a navrch černobílý. Život mu ani tolik nekomplikuje zjištění, že je gay, jako spíš to, že je introvert a mimoň. Každý emotivnější zážitek si maluje v hlavě a tyto obrazy jsou v knize stručně popsány (např. Brian a Noah pohřbeni bok po boku; moje sestra sršeň; chlapec, který si stopnul kometu,...).

Jeho sestra Jude se pro změnu řídí "biblí", kterou sepsala její babička. Rady v ní obsažené pak doplňuje vlastním komentářem - např. "Když potřebuješ odvahu, vyslov třikrát své jméno do pěsti." (Nebyl by lepší pepřák, babi?) nebo "Napiš své hříchy na jablka rostoucí dosud na stromě. Až spadnou, spadne s nimi i tvé břímě." (V Lost Cove žádné jabloně nejsou. Zatím jsem to zkoušela se švestkami, meruňkami a avokádem. Břímě nesu pořád.).

Životy obou zamíchá nejen smrt mámy a přijímačky na střední (lehký spoiler obsažen přímo na bookletu), ale také dva kluci, tajemství a lži. Těžko říct, čí příběh mně byl bližší. Možná to byla lehce sarkastická Jude, ale obě dvojčata měla své kouzlo. A pokaždé, když skončila kapitola věnovaná jednomu z nich, měl jsem sto chutí přeskočit kapitolu toho druhého, protože jsem byl zažrán do dané dějové linky. Tomu jsem naštěstí odolal. Skákat mezi roky totiž díky propojenosti jejich osudů a autorčině zpracování dávalo mnohem větší smysl.

Ač kniha cílí spíš na mládež a happyend je skutečně až patetický, doporučil bych ji každému, kdo se nevyžívá v příliš depresivních příbězích nebo tragických koncích.

Četlo se to výborně, vyprávění je poutavé. Oběma sourozencům držíte celou dobu palce. Bez ostychu bych dala desítku, ale bohužel závěr byl poněkud přehnaný. Jsem pro dobré konce, ale ne takhle násilně patetické.