Podrobnosti recenze
7.5 2 10
(Upraven: Červen 10, 2020)
Líbí se mi
5.0
Skoro do písmene by šlo opsat úvod k recenzi autorovy knížečky Muffin a čaj, na niž Koláčky a spiklenci přímo navazují: v dívčím stylu nahozené líčení velké, něžné, ještě nenaplněné lásky dvou adolescentů. Ve čtenářských databázích a na Facebooku sklízí nadšené dívčí reakce, asi by se ale nenašlo mnoho gayů, kteří by řekli "To jsem já a to je můj příběh".
Od Muffinu a čaje udělal autor, Theodoric F. Addair, příjemný krok vpřed. Ubylo zbytného předvádění bohatství čtenářských zkušeností, ubylo vyslovených banalit, příběh je zatraktivněn kriminální zápletkou, posazen o maličko blíže reálnému životu, místy je text prostě milý, hezký.
U jakékoli knihy můžeme uvažovat o pohnutkách autora. U Addaira vnímáme chuť pokročit od amatérské tvorby na vyšší level. A také potřebu vypsat se z pocitů příslušníka menšiny a z kladných i záporných zážitků při setkávání s většinovou společností. Didaktický záměr je trvale zjevný, občas víc, než je zdrávo.
Jakkoli cítíme, že textem Addair reaguje na leccos z vlastního života *), autentickým příběhem gaye/gayů jeho knížky nejsou, a stejně tak ani uvěřitelným příběhem adolescentních kluků. Když autor prožíval tahle léta, nacházel se možná kdesi mimo své tělo a řešil jiné složitosti, než klukovské dospívání. To, co mu díky tomu uteklo, popisuje například (drsně, avšak věrně) C. D. Payne v příbězích puberťáka Nicka Twispa **). Nick je sice víc než hodně hetero, ale stejně staří gayové prožívají ten věk úplně stejně, jen s puzením k jiným objektům. Addair však ctí zásadu "My nesmíme ani naznačovat", a hrdinové mu pak nezbytně vycházejí poněkud podivní, umělí, klukovskému životu vzdálení.
Daleko víc, než láskou jako projevem vzájemné erotické přitažlivosti, je vztah Daniela a Kita spojenectvím, blíženectvím, které jim pomáhá vyrovnat se společně s předchozími bolestnými zkušenostmi. Rozhodně to není málo, je ale pravděpodobné, že skutečná láska teprve přijde, nejspíš s jinými partnery, a nebude jí už dominovat bolavé srdce a uplakaná tvář.
Pokud si ovšem Addair předsevzal otevřít dívčím čtenářkám klukovský svět takový, jaký sice určitě není, ale čtenářkám se bude líbit, protože hoví jejich představám, jaký by být měl, pak nepochybí, přidrží-li se dosavadní linie. Na rozdíl od Muffinu a čaje si neuzavřel cestu k pokračování neprozíravým epilogem, takže při dostatečném zájmu čtenářek se dalších pokračování příběhu Kita a Daniela klidně můžeme dočkat.
*) https://www.sbarvouven.cz/clanky/proc-spisovatel-theo-addair-podporuje-poradnu-protoze-jeji-sluzby-sam-vyuzil/
https://plus.rozhlas.cz/svou-identitu-menim-podle-situace-rika-gender-fluid-pritom-nema-averzi-ke-svemu-8043669?
**) https://cs.wikipedia.org/wiki/Mládí_v_hajzlu
Od Muffinu a čaje udělal autor, Theodoric F. Addair, příjemný krok vpřed. Ubylo zbytného předvádění bohatství čtenářských zkušeností, ubylo vyslovených banalit, příběh je zatraktivněn kriminální zápletkou, posazen o maličko blíže reálnému životu, místy je text prostě milý, hezký.
U jakékoli knihy můžeme uvažovat o pohnutkách autora. U Addaira vnímáme chuť pokročit od amatérské tvorby na vyšší level. A také potřebu vypsat se z pocitů příslušníka menšiny a z kladných i záporných zážitků při setkávání s většinovou společností. Didaktický záměr je trvale zjevný, občas víc, než je zdrávo.
Jakkoli cítíme, že textem Addair reaguje na leccos z vlastního života *), autentickým příběhem gaye/gayů jeho knížky nejsou, a stejně tak ani uvěřitelným příběhem adolescentních kluků. Když autor prožíval tahle léta, nacházel se možná kdesi mimo své tělo a řešil jiné složitosti, než klukovské dospívání. To, co mu díky tomu uteklo, popisuje například (drsně, avšak věrně) C. D. Payne v příbězích puberťáka Nicka Twispa **). Nick je sice víc než hodně hetero, ale stejně staří gayové prožívají ten věk úplně stejně, jen s puzením k jiným objektům. Addair však ctí zásadu "My nesmíme ani naznačovat", a hrdinové mu pak nezbytně vycházejí poněkud podivní, umělí, klukovskému životu vzdálení.
Daleko víc, než láskou jako projevem vzájemné erotické přitažlivosti, je vztah Daniela a Kita spojenectvím, blíženectvím, které jim pomáhá vyrovnat se společně s předchozími bolestnými zkušenostmi. Rozhodně to není málo, je ale pravděpodobné, že skutečná láska teprve přijde, nejspíš s jinými partnery, a nebude jí už dominovat bolavé srdce a uplakaná tvář.
Pokud si ovšem Addair předsevzal otevřít dívčím čtenářkám klukovský svět takový, jaký sice určitě není, ale čtenářkám se bude líbit, protože hoví jejich představám, jaký by být měl, pak nepochybí, přidrží-li se dosavadní linie. Na rozdíl od Muffinu a čaje si neuzavřel cestu k pokračování neprozíravým epilogem, takže při dostatečném zájmu čtenářek se dalších pokračování příběhu Kita a Daniela klidně můžeme dočkat.
*) https://www.sbarvouven.cz/clanky/proc-spisovatel-theo-addair-podporuje-poradnu-protoze-jeji-sluzby-sam-vyuzil/
https://plus.rozhlas.cz/svou-identitu-menim-podle-situace-rika-gender-fluid-pritom-nema-averzi-ke-svemu-8043669?
**) https://cs.wikipedia.org/wiki/Mládí_v_hajzlu
