Vrány (Blanka Götzová)

Tuto knížku jsem „slupnul“ během dvou dnů; sluníčko již nám pěkně začíná vystrkovat růžky a já prostě neodolal v těchto krásných dnech pokořit svojí první knihu v parku v tomto roce. A mé pocity? Smíšené.

Příběh jako takový je jednoduchý. Žádná složitá zápletka, postav je tam poskromnu, akci tam hledat můžete (jestli ji najdete, gratuluji), atmosféru to má, ale je tak trochu zvláštní. Nemusím asi vykládat, že i ten hrdina je zvláštní, ale to budu rozebírat níže. Abych svoji myšlenku nějak lépe zformuloval, tuším, že ne všechny tento titul zaujme, či u něho vydrží. Proč tomu tak je? Především kvůli jeho formě.

Z počátku se mi forma líbila. Autorka tak nějak oklikou přibližuje složitý charakter hlavního hrdiny. Jenže, v půli knížky jsem měl těch opisných/popisných pasáží docela dost a ke konci jsem je už málem přeskakoval.
Tento typ (resp. provedení) opravdu není pro mě to pravé ořechové, ale s titulem jsem více než spokojený. Proč? Kvůli postavě.

Nejspíš jen velmi malý okruh čtenářů se s hlavním hrdinou „sžije“, přesněji řečeno se v něm poznají (ať už částečně, nebo úplně). A já do té menšiny patřím (holt, něco mě k těm menšinám táhne :-D).
Celý Lukášův příběh jsem s ním prožil, chápal ho a akceptoval i konec (se kterým možná budou mít někteří problém).
Jeho charakter je opravdu zajímavý, možná i působivý. Dlouho jsem něco podobného neviděl. Rozhodně to není žádná tuctová a plochá literární postava. Problém ale je, že všechno je vystavěno jen a jen na tady tomto pilíři. Nějaká ta dějová berlička navíc by určitě nebyla na škodu.

A ještě jedna taková drobnost na závěr. Nemohu si pomoci, ale zdálo se mi (možná jsem však měl jen slabší chvilky způsobené ztrátou pozornosti kvůli kolemjdoucímu… to víte, jaro), že vypravěč chvílemi měnil osoby – někdy místo třetí osoby se tam objevila první. Důvod jsem nepochopil…


Tento kousek spíše doporučuji, byť nebude pro každého.