- Literatura
- Knihovna
- Vypadám božsky (Coe Christopher)
Vypadám božsky (Coe Christopher)
Anotace
Sekce a rozdělení literatury
Data k literatuře
Autor knihy, Christopher Coe (1954 - 1994), sám zemřel na AIDS, jeho kniha je krutou analýzou narcismu a světem před AIDS. Vypravěč vzpomíná na svého bratra Nicholase, který byl celý život posedlý sám sebou a svou krásou a jeho hlavním životním krédem bylo působit v každém okamžiku co nejlépe (na otázku nějaké příbuzné, čím bude, až vyroste, odpověděl už jako malé dítě, že ničím, že zdědí po rodičích peníze a bude žít z nich, když ale příbuzní stále naléhali, řekl: "Mám-li něčím být, myslím, že budu úchvatný.")
Velkou pozornost věnoval svým fotografiím, jimž říkal "snímky", neobyčejně si na nich zakládal, dodatečně je retušoval a měl propracovaný systém postojů (aby vypadal co nejúchvatněji). Když jsou oba bratři v cizině, vypravěč chtěl Nicholase vyfotografovat s okolím, ale ten mu řekl: "O okolí se nestarej... okolí vynech." S přibývajícími roky učinil samozřejmě trpkou zkušenost, že vypadá stále méně "božsky" a být úchvatný je na celý život málo, ale místo nějaké reflexe tohoto poznatku upadá Nicholas do depresivní rezignace. Třebaže jsou bratři oba gayové a tato skutečnost se vyjevuje prakticky po celou knihu, primárně není rozebírána ani homosexualita, ani žádné vztahy (kromě vztahu obou bratrů). Nicholas má ostatně vztah především jen sám k sobě.
Jako studie narcismu je "Vypadám božsky" vynikající, je to tenká knížka, kterou má člověk za chvíli přečtenou, ale síla výpovědi jí rozhodně neschází.
„Tohle je moje oblíbené místo,“ řekl bratr, když jsme se usadili v baru s piánem.
Zeptal se, co si myslím o tom mladíkovi na kulečníkovém stole .
Odpověděl jsem, a byla to víceméně pravda, že jsem si o mladíkovi na karetním stolku neučinil nic, co bych mohl označit jako názor.
„Mluvím o jeho kráse,“ řekl bratr. „Co si myslíš o jeho kráse? Podle mě byl krásný. Řekl bych, že byl přitažlivý asi jako zrající broskev. Shledal jsem ho svým způsobem stravitelným.“
Souhlasil jsem, že mladík na kulečníkovém stole byl přitažlivý svým způsobem. Dodal jsem, že byl také přitažlivý něčím, co se dá nazvat styl.
„Styl se dá říkat všemu,“ řekl Nicholas. „Kolik myslíš, že tenhle typ krásy dostává za noc?“
Požádal jsem bratra, aby zopakoval to, co právě řekl.
„Penízky,“ řekl Nicholas. „Kolik myslíš, že stojí? Za noc.“
Vrhl jsem na bratra pohled, který myslím téměř dosahoval závažnosti pohledů, jakými mě častoval on. Ovšemže mě ignoroval. Nicholas si zásadně nevšímal pohledů, které sám nevrhal.
„Nebo myslíš, že si účtuje od hodiny?“ zeptal se. „ Já bych asi chtěl celou noc.“
Málem jsem bratrovi řekl, že se mi zdá, že nejspíš bude tyhle věci vědět lépe než já. Málem jsem mu řekl, aby vzal cenu průměrného necuke a dělil ji dřinou nutnou k jeho získání. Neřekl jsem to. Řekl jsem, protože to byla pravda, že o tom nemám ponětí.
Já taky ne,“ řekl Nicholas. „Ale je načase, abych si to zjistil.“
Zeptal jsem es, proč je načase.
„Nehodlám jít pod svoji úroveň,“ odpověděl Nicholas. „Mezi dvěma lidmi to funguje, jenom když je jeden z nich úžasný.“
Řekl jsem, že je zjištěno, že to funguje, i když jsou oba úžasní.
„Ne, řekl Nicholas. „ Mezi rovnocennými to ve skutečnosti nefunguje. Myslím mezi dvěma jedinci. Jeden z nich musí být tím druhým unesený.“
Namítl jsem, že se někdy stává, že jsou unesení oba.
Nicholas řekl: „V tom aktu musí být vděčnost.“
Řekl jsem bratrovi, že v něm často je.
„Jedna osoba,“ řekl bratr, „Musí být vděčná víc.“
Zeptal jsem se ho, jak na to přišel.
Bratr mě oslovil jménem. Byl to jeden z mála případů, pokud si vzpomínám, kdy mě neoslovil jednou ze svých něžnůstek, které měl pro každého.
Když promluvil, věnoval každému slovu stejnou dobu.
„Mluvíme,“ řekl, „každý o něčem jiném.“
Mlčel jsem. Věděl jsem, že je to tak.
„Teď musí být tím úžasným někdo jiný,“ řekl Nicholas.
