120 battements par minute / 120 BPM (2017)

Přiznávám, že jsem byl trochu zklamán, čekal jsem víc. Snímek opravdu rozvleklý, u kterého jsem se místy nudil. Jako by také nevěděl, čím přesně chce být nebo lépe řečeno, bojoval na příliš mnoho frontách. Zejména zpočátku linie až dokumentární a velmi podrobně popisná. Linie milostná, partnerská a tragická, velmi dobrá, zaměřující se na jediné dvě trochu hlouběji (a přitom stále nedostatečně) vykreslené postavy. A pak tady byly scény vysloveně umělecké, nicneříkající a zbytečné, které do celku vůbec nepasovaly. Navzdory tomu, že například právě taneční scéna inspirovala název filmu (a není nijak rozvíjena).

Francouzsky uvolněný film, v němž se takřka dokumentární rovina věnovaná boji skupiny ACT UP za otevřenou informovanost společnosti o nebezpečí AIDS propojuje s mileneckým příběhem dvou z aktivistů, Nathana a Seana. Prudké střídání nálad, sex ve stínu smrti, tvrdé boje s lékovou firmou i strhujícím způsobem zachycený Seanův nezvratný konec. Absolutně samozřejmé herecké výkony! Ne, tohle není žádný festivalový film, ale opravdové drama, které zasáhne každého vnímavého diváka.

Téměř náborový snímek skupiny ACT-UP, který měl vzniknout před pár (desítkami) let, je zřejmě odpovědí (nejen) na americkou produkci. Škoda té časové prodlevy, protože dnes osloví především festivalové publikum a členy porot. Převážnou část tvoří plánování a (zbytečně moc popisná) realizace protestních akcí, jejichž součástí je obrovské množství falešné krve a prach zesnulého. Naštěstí paralelně se pomalu rozjíždí i partnerská linka okořeněná erotikou (zahalenou přítmím). O hlavních hrdinech se dovíme nějaké info jakoby jen mimoděk, což je škoda, protože by snímek potřeboval mimo mentorování dost polidštit.

Myslím, že přitažlivost filmu o tak tragickém tématu nejlépe vystihuje úžasný blok scén od prvního polibku Seana s Nathanem (Pérez Biscayart a Valois), přes jejich tokání na gay diskotéce a žhavou erotickou scénu po skandování aktivistických hesel v růžových sukénkách a s růžovými střapci. Zpočátku mi taky přišly opakované scény z diskoték až nepatřičné, ale smysl mi byl nakonec zřejmý – ty lidi jsou ještě naživu a že jsou smrtelně nemocní, neznamená, že se přestanou bavit a milovat (ovšemže bezpečně). Zároveň by mě zajímalo, jestli na to měli choreografa, nebo to jen tak vyplynulo, ale ty taneční scény přesně kopírovaly vývoj hnutí Act Up od počátečního nadšení a frivolnosti přes uvědomění si vážnosti situace a tragické dopady po čím dál zuřivější boj. Nedomysleli jen drobnost - nápad přechodu z tancem rozvířených částeček prachu do buněk poprvé napadených virem byla možná moc doslovná ilustrace "zkažené zábavy". I tak ale byl boj aktivistů legitimní; např. cukrovkářům se taky nepředhazuje, že si za to můžou sami a jsou tu důležitější výzkumy než nemoci z nestřídmé stravy, ba často přímo obžerství.