Recenzi napsal/a petr12

Gérard je sice zaměřený na věkovou skupinu 30+, ale spíše loví v rybníku dvacetiletých marockých hochů s vypracovanými těly, pro které je představitelem zazobaného Evropana, podle jejich mylné a stále utužované představy. Saïd je však jiný. Pro něj není Gérard pouhou vstupenkou na Západ. Nebo je vše jinak?

Konverzační drama s několika zásadními odhaleními sloužícími pro udržení pozornosti v neměnícím se (nudném) prostředí. Zajímavým prvkem se stávají brýle měnící zúčastněné v nepřítomné. Některé jistě zaujme i Elijah Canlas se svou líbivou tvářičkou.

Reklama ADIDASU snažící se o vylepšení image značky podporou LGBT+ komunity. Nic jiného, než zacílení na finančně zajímavou skupinu konzumentů, za tím nehledejte. Celé to působí opatrně, neosobně. Na jednu stranu podpořit, ale na druhou nenaštvat jinou cílovou skupinu. Jediným pozitivem tak pro mě zůstává sympatický fotbalista.

I po zhlédnutí ve mně přetrvává pocit neviditelné clony, bránící působení snímku na mé nitro.

"3, 2, 1...Stream. Ahoj holky, jmenuji se Marco, milovník make-upu, včetně nočního a budu vás provádět celičkým seriálem. No, někdy i prudit, ale ne nudit. Nakonec se dozvíte, že nejsem nebinární, jak je nyní módní, ale pouhý/á...Ale na rozřešení si budete muset počkat do samotinkého závěru." V tomto případě forma násobně převýšila obsah. Generaci věčně se bavící mládeže ale může zklamat samotná Madolyn. Obdivovaná to diva, která spíše pózovala, než aby hrála. Z panoptika roztodivných postaviček si ale jistě mnozí vyberou tu svoji preferovanou. "Holky, abych nezapomněla, lajkujte." Hudba byla fakt dobrá. "Tak se bavte."

Originální, ale ne jedinečné. Školní etuda o (ne)toleranci naruby.

Zpočátku na mě postava Kôsukeho působila jako červený hadr na býka. Této kategorii lidí říkám "nabušené holky - tety". Svalnatí "chlapi", jen do té doby, než otevřou ústa. Popracovní večeře byly hodně uštěbetané. Jedinou pozitivní výjimkou bylo setkání v užším kruhu nad dezertem. Časem si mě získal svojí láskyplnou neohrabaností, kombinovanou s oddanosti a smyslem pro zodpovědnost. Proti němu působil Ryûta zcela odlišným, uvolněným dojmem. Jen do doby, než na povrch vyplavaly jeho "potíže" spojené s odpovědností za svoji matku. Po počátečním kontrolování ubíhajícího času, jsem jej přestal vnímat a délka snímku mi nakonec nevadila. ...

Jednoduchý děj, jednoduchý farmář, jednoduché city, ale o to opravdovější a ryzejší. K...složitému právníkovi s hudebními nadáním, který si na venkově potřeboval ujasnit své životní priority. Fajn oddychovka v prostředí plném zeleně.

Klidně bych sem mohl zkopírovat recenzi z Le Paradis/The Lost Boys. Zřejmě důsledek dotačních pravidel.(?) S jediným příjemným překvapením v podobě Huberta Milkowskiého.

Jasně byly znát třecí plochy mezi vykreslením belgického prostředí nápravného zařízení, snažícího se pracovat s malými (rodinnými) skupinami, včetně měnící se dynamiky uvnitř uzavřeného světa a touhou po individuálním štěstí. Edukativní část nakonec vyhrála na plné čáře. Kluci dostali méně prostoru pro vyjádření lásky? Vzájemné potřeby mít někoho jen pro sebe? I tak se svých rolí zhostili na chvalitebnou. Ten konec...Si mohli odpustit, pokud se ke klukům ještě nechtějí v budoucnu vrátit.

1. Skupina pařížských travesty umělců způsobí nejedno zvednuté obočí svojí krátkou návštěvou na malém městě. 2. Mladý chlapec, promenádující se na vyšších podpatcích, se stává objektem k ohlédnutí. I jednoho chmatáka. 3. Model je konfrontován se zálibami staršího učitele španělštiny. Tři krátké filmy na jedno zhlédnutí.

Tomas je...Záleží hodně na osobních postojích. Milující osoba, toužící po úplné rodině, ve které chybí dítě, kterému by dal pocit bezpečí stabilního domova (společně s partnerem - manželem). Nebo...Nezralá osobnost potřebující pocit ztráty(odloučení) vyplnit dalším dítětem. Zkrátka egoista. Jeho vysvětlení své posedlosti Oscarovi, mě přimělo se přiklonit k druhé variantě. Dítě není další doplněk do domácnosti s jehož výběrem pomáhají lidé z blízkého okolí. Zralý jedinec, pohybující se v sociální bublině lidí řešících děti nebo rodičovské povinností, by měl být odolný vůči těmto vábením. Samotný příběh je hodně konverzační. Někdy až ubíjející. Líbila se mi mezilidská komunikace,...

Potlačované city středoškoláka snažícího se udělat šťastnými všechny v okolí tak moc, že sebe odsouvá na druhou kolej. První vztah s nejlepší kamarádkou. Rodinné peripetie. Super kámoši a basketbalový kapitán, kterému se nedostává dostatečné pozornosti. Ještě ke všemu - nový kluk, shodou okolností vyoutovaný gay, přes ulici, přímo stvořený pro bližší prozkoumání. Klišé střídá klišé. Ale občas je fajn nechat film plynout a moc nepřemýšlel.

Komorně laděný snímek, jehož děj se odehrával za zavřenými dveřmi, bez většího zásahu okolí. Díky poskytnuté intimitě uvnitř bytu, mi přišla témata jednotlivých dekád univerzálně zaměnitelná. Rozdíly by byly patrnější, pokud by probíhala konfrontace s okolím. Přibyly by třecí plochy a snad by se i všudypřítomné přítmí prosvětlilo.

Je zajímavé s odstupem času sledovat pojetí vztahu mezi učitelem, který má především povinnosti a žáky využívajícími svá práva na maximum. Dnes bych na konci očekával učitelův vyhazov za neadekvátní zásah do vyvíjející se osobnosti trváním na sundání kšiltovky, či příliš osobní rozhovor.

Havaj si na první dobrou neasociujeme s vyprahlou krajinou, kterou ždíme cestovní ruch obírající původní obyvatelstvo o různá práva, nejen k využívání přírodních zdrojů. Stejně tak si ji nespojíme se spoustou zahraničních pracovníků z chudých zemí pomáhajících plnění amerického snu druhým. Film je takovou environmentálně společenskou sondou. Jde na to velice dobře. Přechody mezi změnami postojů znesvářených stran vychází z logiky vývoje děje. Nepůsobí nuceně, naroubovaně. Až na cukrkandlově přeslazený, všeobjímající konec. Vím, že je těžké číst ve tvářích Asiatů. Zato z Piliho se dá číst jako z tlustého svazku výpravného románu. Tolik postupně se měnících emocí je radost...

Už při čtení:"Devět mladých nadaných umělců..." jsem byl zvědavý, jak časově rozvrhnou děj mezi dění na "prknech znamenajících svět" a mimodivadelní čas. Každá postava byla něčím zajímavá a stačilo jen málo k jejímu obnažení, bez zbytečného pitvání. Protagonisté byli skvělí a snadno uvěřitelní. Až na počáteční nedůvěru v nabušeného vojáka. Celé to hrálo barvami a sledování mi velice rychle ubíhalo.

Mám rád francouzskou produkci a líbí se mi, že různé dotační fondy podporují natáčení mimo Paříž. Je až s podivem, jak Khaktus dokázal pojmenovat otázky, které se mi také honily během sledování hlavou a nedočkal jsem se jediné odpovědi. Nic nemám proti prostoru poskytnutému k divákově fantazii. Ale, čeho je moc, toho je příliš. V závěru jsem též přemýšlel o vztahu obou bratrů.

Vypůjčím si citát Jana Wericha, který trefně vystihuje tento Vejdělkův počin:"To je blbý. To se bude líbit". Pro mě za plný počet bodů. Taková trapně milá agitka pro uživatele pražského twiteru, kteří trpí všemi moderními neduhy dnešní doby. Omlouvám se za nálepkování. Snad jsem někoho (ne)urazil.

Pokud bych šel na Přání k narozeninám do kina, požadoval bych vrácení peněz v plné výši. Již dávno jsem se smířil s tím, že jsou režiséři lokajové producentů a jejich manévrovací prostor je minimální. Šmahem ruky je rozhodně nezatracuji. V tomto případě jde v obsazení o pořádný bizár. Všichni herci hrají ve svých mediálně nejznámějších polohách. Počáteční zápletka působila příjemně. Matka, kvočna z jihočeské vesnice, má ráda svá dospělá kuřátka pod svými ochrannými křídly a chce oslavit narozeniny se všemi dohromady. Příjezd k synovi ale způsobil efekt kulového blesku. Lidičkové pobíhali jako smyslu zbavení a trapnost gradovala. Nápady...