Recenzi napsal/a Blesk

Takřka klasika mezi gay-filmy. Přesný, přesvědčivý a svobodomyslně pojatý biografický film o slavném anglickém spisovateli. Výtečný Stephen Fry v titulní roli, Jude Law jako Wildeův mladičký milenec - inspirace i příčina spisovatelovy životní katastrofy. Nenechte si ujít!

Jako detektivka velmi solidní, ale vadí mi z dnešního pohledu už značně anachronický pohled na gay tematiku. Svět gayů je ve filmu vylíčen se silným homofobním akcentem, jako něco děsuplného a zvrhlého.

Na Minghellův film se můžu dívat znovu a znovu a pokaždé mě fascinuje. Vynikající knižní předlohu režisér pojal jako thriller o nešťastné lásce, v němž víc naznačuje, než naplno říká. Dokonalé vystižení dobového prostředí, jazzová hudba a samozřejmě úplně senzační Matt Damon v hlavní roli. Nikdy dřív a nikdy později už nepodal takový výkon. Udivuje mě, že běžní diváci hodnotí Toma Ripleyho jako chladnokrevného vraha, a neumí dešifrovat jeho bolest z nenaplněné lásky k Dickiemu, kvůli níž se nakonec stane vrahem. Ačkoliv se o tom nikde tak nepsalo, pro mě je Talentovaný pan Ripley jeden z nejkrásnějších gay filmů, jaké...

Sympatická snaha tvůrců o rozkrytí problému církve a homosexuality naráží na zjednodušené vidění světa a přemíru patosu. Na jedné straně stojí ti chápaví a tolerantní (moudrý starší kolega hlavního hrdiny), na druhé ti zatvrzelí a zlí (otec prznící vlastní dceru, církevní hodnostáři). A vše vyústí až příliš sladkobolným závěrem. Velmi hezky je natočená milostná scéna, ale na druhé straně vadí některé nevěrohodné napsané i zrežírované situace (přistižení hlavního hrdiny s milencem v autě zaparkovaném napříč vozovky). Shrnuto a sečteno slabší průměr.

Ve své době skandální film, který vyvolal prostesty kvůli údajně homofobnímu postoji režiséra Friedkina. Podle mě jde o výtečný thriller, s dusnou atmosférou a hodně, hodně matoucím dvojím závěrem. (Docela by mě zajímalo, jak rozuzlení kdo pochopil, já jsem si film pouštěl dvakrát za sebou, abych se dopracoval k jakž takž uspokojivému vysvětlení.) Zobrazení temných gay klubů v "předAIDS" možná je (nebo spíš bylo) pro nepřipravené diváky šokující, ale působí věrohodně. Spíš než tuto sondu do života jisté části gay komunity bych ve filmu oželel pár drastických záběrů na usekané končetiny a probodaná záda...

Slaboučká komedie vhodná jako kulisa k vykonávání domácích prací.

Mistrovská Viscontiho freska zachycuje vznik a rozpínání fašismu a jeho propojení s německým velkokapitálem lépe než jakýkoliv jiný film na obdobné téma. Dovolím si jen krátké poznámky, vztahující se ke gay tematice: scéna "dlouhých nožů" uvozená koupáním nahých mladíků a vrcholící krvavým masakrem je fascinující pompézní atmosférou a tušením blízké tragédie. Druhá poznámka je ryzí spekulace: Postava, kterou ve filmu ztělesňuje režisérův tehdejší milenec Helmut Berger je sice v příběhu pojednána jako zhýralý heterosexuální pedofil, z logiky děje i z charakteru postavy by však mělo jít spíš o homosexuála (v jedné z úvodních scén filmu vystupuje před šokovanými...

Jeden z nejzašifrovanějších Pasoliniho filmů, ale pro mě také nejkrásnějších. Prostředí moderního průmyslového Milána se vzrušujícím způsobem protíná se symbolickým příběhem krásného tajemného cizince, jenž navštíví rodinu bohatého kapitalisty. S cizincem postupně naváže sexuální kontakt matka, dcera, syn i otec, a každý z nich se s tímto zážitkem vyrovnává po svém. Nenápadné i čitelné odkazy napovídají, že smysl díla lze hledat v rovině religiozní, ovšem bez omezujících dogmat. Stejně tak lze použít psychoanalytický klíč. A nebo se prostě Teoremou nechat unášet jako zneklidňujcí obrazovou básní, která se dotýká věcí ukrytých v našem podvědomí.

Hodně nenáročná zábava, ale budiž, jako prostředek pro pročištění hlavy se dá použít.

Nic převratného, ale příjemný gay film, jehož největší předností jsou vkusně natočené erotické scény.

Vynikající životopisný film o osudovém střetnutí dvou geniálních básníků. Krutý, nemilosrdný, a přece plný poezie a vášně. Nejlepší role DiCapria.

Přidávám se k takřka jednomyslné chvále na tento malý velký film! Fascinuje mě, na jak omezené ploše dokázali jeho tvůrci odvyprávět velký, hluboký a poetický příběh.

Knížka vyšla záhy po převratu 89 (původně však, to ještě jako samizdat, v roce 1987). Dost tehdy překvapila otevřeností, upřímností, a přímočarým humorem, s nímž líčila zážitky dospívajícího gaye, jeho rodiny a kamarádů. Ač je její poetika tak trochu poláčkovského rodu, rozhodně jde o práci mnohem povedenější, než jsou plagiátorské prózy "budžesovky" Douskové. Jediným mínusem prvního oficiálního vydání Paciček bylo velké množství tiskových chyb, které svědčily o poněkud překotném vydání. O Václavu Baumanovi mi není nic známo, prý šlo o pseudonym a pravá totožnost autora nebyla nikdy (?) odhalena. Škoda.

Šokující film, zvlášť uvědomíme-li si dobu vzniku. Nikoliv ve smyslu erotickém, ale v absolutní otevřenosti při zobrazování skupinky gay přátel (či pseudopřátel) a při konfrontaci jejich životních postojů. Gay život pravdivě a bez iluzí. Vynikající herecké výkony!

Pro mě jeden z nejhorších českých filmů posledních let. Při jeho sledování jsem většinu času zažíval pocit trapnosti a studu. Nad čím? Nad falešným, nevěrohodným scénářem, který šustí papírem a s životní realitou nemá nic společného. Nad rádobyduchovním obsahem, který se režisér do svého filmařského hokus-pokusu snažil implantovat (učitel v kostele, triviální symbolika loďky, kopání studny, rodícého se telete), nad rozpačitými hereckými výkony (toporní vesničtí neherci versus věčně uslzení profesionálové, a to mám Pavla Lišku velmi rád, ale tady jsem mu holt ani na okmažik neuvěřil, že je gay, který se trápí svou jinakostí a je osudově přitahován k pohlednému...

Milý oddechový film s přiměřenou dávkou idealizace. Ale jak napsal jeden z posuzovatelů: zdůrazňování heterosexuality, respektive ne-homosexuality ústředního hrdiny vyznívá příliš nuceně, jako ústupek většinovému divákovi...

Typický produkt české kinematografie posledních let. Pár lepších vtipů zabíjí místy křečovitá snaha o humor.

Myslím, že před každým Felliniho dílem musí filmový fanoušek v úctě smeknout. A není tomu jinak ani u Satyriconu. Ve své překvapivé vizi antického světa (tak vzdálené komerčním velkohubým superprodukcím) nezůstal režisér nic dlužen pověsti originálního tvůrce, který umí donekonečna překvapovat výtvarným viděním, choreografickým citem pro aranžmá každé scény, propojením vizuální a zvukové stránky filmu, prolínáním ošklivosti a krásy... Ačkoliv gay motivy bychom v jisté míře našli obsažené ve více Felliniho filemch (Darmošlapové, Sladký život, Casanova), právě v Satyriconu se dostaly do popředí nejvíce a tvoří vlastně základní dějovou osu.

V tomto případě se přiznám k jisté nekritičnosti, ale Sommesturm mě i při opakovaném sledování naprosto okouzluje svou autentičností. Problém coming-outu se tady zbytečně nedramatizuje, ani neidealizuje. Představitelé dospívajícíh kluků a holek působí spontánně a věrohodně. Režie zdárně balancuje na čáře reality, "poezie všedního dne" a humoru. Milostné scény zasazené do rámce letní přírody u jezera jsou zachyceny vkusně, a přitom bez naturalismu i bez obvyklých poetických klišé. (A jen tak mimochodem: se špetkou závisti nelze nezaznamenat podstatně vyšší míru emancipace u našich německých sousedů, co se otázek citově-sexuálního sebeuvědomění týče.)

Příjemná romantická gay oddechovka, porce sentimentu se drží v rozumných mezích, hlavní hrdinové krásní, přímořské exteriéry taktéž.