Recenzi napsal/a petr12
Docela hodně zvratů a nových informací na tak krátký snímek. :-)
Produkce společnosti Ariztical Entertainment nepatří ke klenotům v oboru. Naštěstí A Reunion vybočuje trochu z řady a přesně vystihuje ono okřídlené rčení "Když cesta je cíl." Oba protagonisté jsou sice typickými protiklady, které se (ne)přitahují, přesto mezi nimi fungovala docela pověstná chemie.
PPPP - Podivný, politicky podbarvený, propletenec.
Říká se, že se chlapi zaměřují více na celek než na detaily. Ovšem Claudio Marcone šel "ženskou cestou" a z několika zajímavých scén slepil tunou montážního lepidla výsledný snímek, který působí celkem trefně ke svému názvu...šedě. Zaujala mě šmírácká kamera a soundtrack. Ale ten střih a nelogické skoky v ději...
Děj se nějak vytratil na pozadí láskyplných projevů mezi třemi hlavními protagonisty. Vzájemné olizování a otlapkávání tak tvořilo značnou část filmu se smutným závěrem, kterému uškodilo i amatérské technické zpracování - kamera a necitlivý střih.
Drink Me působí jako soft verze tvrdého porna s upírským námětem.
Aneb...Jak účinnou metodu nahradit čestným prohlášením.
Při čekání na první sníh Hee-il Leesong odvýprávěl svůj příběh plný vzpomínek, touhy po pomstě a chvilkového vzrušení. A navrch přidal pár akcí pro upoutání divákovy pozornosti, aby "narušil" pomalu plynoucí děj.
Hee-il Leesong natočil vyzrálý snímek a opět se nebál ťít do živého. Provedl čistý řez jihokorejským středoškolským systémem, který se plně podřizuje přípravě k vysokoškolskému vzdělávání a opomíjí lidský rozměr studentů, kteří utváří různé spolky a šikana je na denním pořádku. Nedotknutelní učitelé jen vzdělávají a veškeré odchylky a neposlušnost trestají. V lepším případě ignorují...třeba homosexualitu. Tabuizované téma v této technologicky vyspělé zemi, která ovšem v některých jiných oblastech má ještě co dohánět.
Nevím, co je smutnější...Slyšet neustále stejnou historku z mládí a nebo xtou verzi díky "krátké paměti".
"Přelomovou" třicítku je nejlepší pořádně zapít.
Je zajímavé zjistit, jak silný je kult Dolly Parton v americké gay komunitě.
Hodně syrový a realisticky ztvárněný díl seriálu Van God Los s názvem Doodslag, který pojednává o nahromaděné zlobě, kterou si dotyčný bohužel vybil na nepravém člověkovi.
Propagační video lákající k návštěvě malebného italského městečka Polignano a Mare, se zřejmě snažil Matteo Vicino vylíčit jako gay friendly destinaci. Proto obsadil šikovné italské hřebečky do hlavních rolí, ale pro vykreslení vztahu dvou kluků, byť na oko, se inspiroval zřejmě v katolických manuálech, což celému filmu uškodilo a z dvou fešáků udělal jen pouhé karikatury gayů.
Sice se jedná o "low cost", ve kterém jde vidět vedle nedostatku peněz i absence holek, které by nepřehrávaly, ale...mezi kluky naštěstí celkem fungovala chemie, která mnohé nedostatky dokázala eliminovat.
Jedním slovem...bizarní.
Snímek na aktuální téma, který svým zpracováním působí spíše jako dokument o morálních hodnotách, které si člověk vytváří během svého života. Mezi 4-5% hrdinů v populaci patří na první pohled i Anton - vyšetřující na vlastní pěst trestný čin spolu s přítelm Vladem, který jeho nápad příliš nesdílí. Z vyšetřujícího se postupně stává oběť(?), která se nechala vlákat do pasti...Aby odčinil svoji nečinnost při útoku na neznámého kluka odehrávajícího se na začátku filmu?(!)
Jasně se ukázalo, že "přátelství s benefity" nemůže fungovat mezi lidmi s rozdílnou sexuální orientací.
Video vhodné k projekci ve školách v rámci "výchovy k toleranci LGBT osob".
