Recenzi napsal/a petr12

Je smutné, když rodiče milují více představy o svých dětech, než děti samotné.

Moderně zpracovaný krátký film apelující (nejen) na mladé gaye.

Jsou snímky, které v době vzniku způsobily rozruch a dané generaci připadaly "nadčasové", ale s odstupem času a jedné generace už nemají co nabídnout.

Pokračování, které už postrádá originalitu původního dokumentu.

God Loves Uganda ukazuje, jak zemi, ke které se v těžké chvíli otočil svět zády, zachránili američtí evangelikáni, kteří do chudobné země nalili obrovské množství darovaných dolarů a vyslali armádu pomáhajících "Andělů". Ale jak už to bývá...Nic není zadarmo.

Z potenciálně zajímavého námětu se podařilo vytěžit jen velice málo. Během sledování jsem měl pocit, že se sice na jednu stranu snaží probořit tabu, ale zároveň (hlavně) moc nepobouřit a zbytečně neočernit letce americké armády.

Zazvonil zvonec a pohádky(série) je konec.

Televizní film, který se opatrně dotýká tabuizovaných témat, měl význam v době vzniku, dnes ovšem působí docela povrchně a nezáživně.

Moc gay snímků z mexického venkova se nenatáčí, což je asi největším přínosem "Dobrého syna".

I čtvrtý díl se nese ve stejném duchu a stále mě dokáže (mile) překvapit způsob, jakým Japonci (ne)vyjadřují své city. Nedivím se, že milují roboty.

Tak trochu hra na kočku a myš, ale hlavně hodně obscénní snímek, který provokuje, ale i uráží a občas pěkně znechutí. Rozhodně diváky nenechá v klidu.

Zajímavý nápad poukazuje na rutinu v ložnicích.

Příjemná směsice barev okořeněná místy hodně peprnými frázemi platnými i v dnešní době.

Sice se na první pohled může zdát, že se režisér snažil pojmout danou problematiku vážně, ale zapomněl na pár detailů. Vybral zcela nevhodného hlavního hrdinu bez ženských rysů. A na závěr...

Příjemná epizoda "ze života" dvou mladých lidí.

Životopisné snímky mají své kouzlo v reálném základu, který se jen poupraví, aby lahodil oku diváka a objektivu filmové kamery. Trochu mě mrzí, že snímky o "velikánech doby" působí docela šablonovitě a jen se vymění malíř za básníka, spisovatele a nebo v tomto případě za módního návrháře. Nebo umělci opravdu bojují se svými démony utápěním se v alkoholu, šňupáním koksu, úniky do přírody a do náručí milenců a milenek? V lepším případě si najdou někoho, kdo jim umetá cestičku, aby mohli "v klidu" tvořit?!? Potom jim ale není co závidět.

Na rande se dá vyrazit i jinam, než do kavárny na kávičku. Třeba do imaginárního světa. :)

Jak by asi dopadla stejná situace u nás?

Klišé střídá klišé...Ale závěr mě totálně dostal.

Opravdu sladká jednohubka.