Recenzi napsal/a blekotanicek

Agitace po asijsku.

Příběhem nepřináší v televizní produkci Onnekenův film nic nového, v žánru romantických coming-outových komedií se zasekl tak deset let zpátky. Nepřináší nic nového, ale... Nastavuje vysokou laťku gay televizním filmům v oblasti financí. Je profesionálně nasnímaný, řekněme že svým způsobem i výpravný a hlavně - s drahým americkým soundtrackem. Budiž mu odpuštěna trapná scéna vykradená z Magnolie, kdy se hlavní hrdinové za zpěvu Wise up od Aimee Mann hledají a jejich osudy se "prolínají". Příjemným zpestřením je Jürgen Tonkel, kterého fanoušci "žánru" znají jako velitele veslařského týmu ze Sommersturm Marca Kreuzpaintnera a Saskia Vester, kterou normální diváci (nesledující německé televize...

Weak Species je geniální. Vypadá jako setkání Guse Van Santa s explotačním citem Grega Arakiho, podpořená hudbou No-Man. Z celého výběru krátkých filmů na Mezipatrech 2009, tohle jediné mělo znatelný scénář, přirozené herce a hlubší myšlenku.

Motiv cesty si Krüger očividně oblíbil, a proto je dobré vnímat Rückenwind jako klasickou road-movie. I přesto, že snímek v mnoha okamžicích působí vizuálně lacině a scenáristicky neobratně (dvě postavy stojí nehnutě proti sobě, následně děj pokračuje - snaha o vyznění vzájemných citů obou chlapců či nevyužitá postava mladého chlapce z farmy, jehož homosexualita zůstává jen naznačena a do děje vlastně vůbec aktivně nezasahuje), má v sobě nějakou tajemnou esenci, která ho drží spolehlivě nad vodou. Kdo ví, snad je to ten Spreewald...

Na rok svého vzniku obdivuhodný film, silně erotická atmosféra je naprosto odzbrojující dokonce i dnes. Jak Haynesův Poison a Fassbinderův Querelle, tak samotný Genetův Un chant d'amour nesou společné znaky. Genetova záliba ve svalnatých mužích společenské spodiny (i zčernalý nehet dokáže u takových mužů vidět jako květ) se však nejvíce projevuje právě v jeho vlastním snímku. Ať už jde o vězně či námořníky, homosexuální erotika jako by byla v této kastě samozřejmostí, milostné toužení jako by snad ani nešlo vyjádřit jinak. Ač to zní naivně, je Zpěv lásky hlavně právě o té lásce a touze po ní. Fakt, že jde...

Podivná splácanina, kterou zachraňuje absence fekálních vtípků, i když podle udaného stylu člověk každou chvíli očekává, jestli se náhodou nějaký ten rektální či orální výboj nedostaví. Po celých devadesát minut "mostly unfabulous".

War Requiem je těžce uchopitelné dílo. Za prvé nabízí několik možností jeho chápání: můžete ho vnímat jako hraný a střihový dokument o bezdůvodném zabíjení ve jménu nesmyslných idejí, nebo jako celovečerní videoklip podkreslující Brittenovo veledílo. Osobně se stavím za druhou možnost. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že obrazy, ač plné a silné, plní pouze podpůrnou funkci hudbě. Za druhé je těžce uchopitelné z hlediska skladby. Mnohdy až jevištně esteticky hraná část je pospojována archivními záběry z válečných konfliktů, ke konci jako by už Jarman vybíral jen ty nejsilnější výjevy. Obrazy tedy putují od nesmlouvavě tvrdého realismu až po surreálno. Celé...

Jednoduchá komedie na pohodové odpoledne opepřená magickou Fanny Ardant, která svou úchvatnou a doufejme že i přirozenou ženskostí mezi těmi všemi vykroucenými homosexuály působí jako balzám na nepokřivenou duši. Mohla to být zábava v odkazu Klece bláznů, ale Pédale Douce si místy bohužel až moc hraje na citové drama. "A teď se půjdu schovat a kdo mě najde, tomu něco dám. A kdyby mě někdo nemohl najít, budu za dveřma."

Narozdíl od vášnivého Bowling for Columbine je Elephant až mrazivou obžalobou kultu krvavých počítačových her a systému, ve kterém si můžete palnou zbraň objednat na dobírku. Nesouhlasím s názorem, že Gus Van Sant diváky od hrdinů udržuje v odstupu. Naopak - herce nejčastěji z jednoho úhlu a v dlouhých jízdách sleduje kamera-hráč, divák se tak sám stává hráčem, je tedy vtažen do nejbližšího možného spojení mezi fiktivní postavou a reálným člověkem. Ví jen své jméno a chtěný cíl, tedy zhruba to samé, co se o sobě dozví při hraní jakékoliv akční hry. Zatímco v roli střelců se divák cítí neohroženě,...

Zatímco ostatní režiséři se snaží svými životopisnými snímky obejmout celý jeden život, Derek Jarman vypráví jen relativně krátký životní úsek. Malířova předsmrtná autoretrospektiva začíná v dětství u Milána (Jarman se však geografií Caravaggiova života nenechává nijak spoutávat), následuje časový skok a pokračuje až po Merisiho uzdravení v Římě u kardinála Del Monteho. Hlavním záběrem není ani tvorba, ani obrazy nebo slavné jméno. Vše se točí okolo složitosti vztahů, lásky a koexistence několika málo lidí. Ani erotika a sexualita nemá v tvorbě zanedbatelné místo - možná spíše naopak. Posílení dokonalou vizuální stránkou (která je s hlavním hrdinou velmi úzce spjata) a...

Svatý Martin ve své hlodavčí inkarnaci, svatá Tereza jako symbol, autorka libreta ke Čtyřem svatým ve třech aktech Gertruda Steinová a skladatel téhož díla Virgil Thomson - to jsou průvodci Greysonovým veledílem, dokumentární operou o diametrálně odlišných bojovnících s HIV - Zackieho Achmata a Tima McCaskella. Hlavní linií Greysonova bohatě symbolistického díla je palindromický boj obou aktérů proti společnému nepříteli. Jejich cesty, ač odlišné, je možno z obou stran interpretovat stejně a uprostřed vždy dospějí ke střetnutí. Mimo hlavní linii se Greyson projevuje jako kritik, ač ne slovy vlastními, nýbrž slovy zpovídaných osob, začíná s až Moorovským zápalem zbrojit proti...

Už tady jsou výborně vidět kvality Jamese Boltona. I přes ruční kameru, která bývá u snímků tohoto zaměření sice nazývána realistickou, ale mě spíše ruší, dokázal pomocí čtyř herců hluboce a silně zachytit jednoduchý příběh. Trochu mi vadil vzhled hlavního hrdiny, jehož třicítku jsem mu něvěřil snad ani chvíli. Tak možná můžu závidět, kdo ví, jak naše generace bude ve třiceti vypadat...

Naprostá klasika, kulminace veškerých pozitivních schopností Mika Nicholse. Snad až na tu politiku, kterou je třeba předem alespoň trochu naštudovat.

Trochu utahaný experimentální černobílý počin dnes již známého Imaizumi Koichiho, ale každý nějak začít musí, tak co...

Mnoho diváků mu vyčítá, že baví fekálním humorem. Pravda, na začátku je jedna fekální scéna, která ovlivní prakticky celý děj filmu, ale rozhodně neprodukuje další fekální humor, nýbrž na nejistých podkladech staví relativně vtipné situace. Já se bavil.

101 Reykjavik ve mě nezanechal naprosto žádnou stopu, a to i přesto, že islandské filmy jinak cíleně vyhledávám pro jejich zvláštní poetiku. Tenhle snímek ji bohužel nemá ani zbla - a Victoria Abril to už nezachrání.

Naprosto dokonalá kniha, kterou jsem přečetl na jeden zátah...

Průměrný film, který sice někde v hloubi ukrývá hlavní myšlenku spjatosti lásky s násilím, ta ale nějak nevyznívá a příběh tak působí spíše jako povrchní báchorka, která primárně potěší vyznavače BDSM praktik.

Vlastně se nic nestalo. Takhle nějak by se dal přeložit název filmu do češtiny - a tak nějak by se dal shrnout i jeho děj. Přesto, že je to snímek milostný a romantický, vyznívá poněkud suše. Možná preferuji dramata, kde se hlavní hrdina musí s přístupem společnosti ke své homosexualitě poprat - ke queer dramatu to tak nějak patří. Jediné, co zůstalo zhruba po roce v mé děravé hlavě, je obraz dvou mužů souložících v pouštní duně. To asi tak zhruba dokládá, v jaké části svého života jsem tenhle snímek shlédl... ;) Opětovná projekce se silně doporučuje.

Zvláštní je, že z Konrádových chlapců nijak viditelně nesálá ten "zápach" mladistvého debutu. Justin Lo musí být velmi odvážný - jako forma coming outu je film zatím neprozkoumanou zónou. Velmi příjemné a vtipné drama mladého režiséra, kterému můžu vzhledem k jeho věku, jen závidět.