Podrobnosti recenze

Když na počátku filmu vidíme přijíždět pověstný žlutý školní autobus, v zásadě můžeme čekat dvě věci. V lepším případě, že tvůrci filmu zvolili rychlou charakteristiku prostředí a základních vztahů, aby jim zbylo víc času na zajímavou podívanou, v horším případě, že nás připravují na tuctový, nudný a schematický příběh, jakých byly natočeny stovky. 1:54 patří spíš do druhé skupiny, i když několik silnějších míst určitě má a z limitů druhé skupiny se částečně vymyká.

Jinou stranou mince je, že gayové, kteří se zajímají o "teplý film", viděli takových dílek desítky a mohou jimi být znuděni, ale ve většinové společnosti dozrávají nové a nové generace. Pro ně opakovat určitá základní sdělení má smysl, i když byla vyřčena už mnohokrát. Zejména, když se staré příběhy podají s novodobými reáliemi a s novými jevy (zde kyberšikana). Uvažujeme-li kategorii poučných/návodných filmů, zaslouží si 1:54 spíš pochvalu, ačkoli toho moc zásadně nového opravdu nepřináší a těch pár silných dramatických momentů plave v moři klišé.

Pokud se nám ale nepodaří odpoutat se od porovnávání, jak možnosti Antoine-Oliviera Pilona dokázal v Mommy využít Xavier Dolan, a jak v 1:54 Yan England, pro tenhle film nezahoříme. Ale i to je přínosem průměrných, že dobří vyniknou o to víc.