Podrobnosti recenze

Atraktivní prostředí fotbalových soutěží je pro film o homofobii ve sportu výborným rámcem, není ostatně použito poprvé. Zde nahlížíme detailněji také do zázemí klubu, do myšlení a jednání sportovních funkcionářů, trenérů, agentů, sponzorů. A také do vztahů mezi hráči, vztahů silně konkurenčních, kde za fasádou soudržného týmu nepanuje žádná idyla, protože u vyšších soutěží se už bojuje o velmi zajímavou a výnosnou kariéru.

Jisté je, že zvláště u sportů, kde fyzický výkon je předpokladem úspěchu, se machovství a homofobie budou "odnaučovat" zdlouhavě. Bude-li ovšem politická korektnost tlačit na pilu příliš, vyvolá protireakci, jak už můžeme vidět leckde jinde. Filmy tohoto typu jsou určitě krokem správným směrem.

Vzdor atraktivním kulisám působí ve filmu nejsilněji linie Mariova osobního života. Mario svou orientaci tají nejen v klubu, ale také před rodiči, před kamarádkou, před kýmkoli. Ve dvanácti narazil na spřízněného spolužáka, osahávali se, od té doby prvním zážitkem, snad po deseti letech, je láska a milování s Leonem. Vše, včetně nejintimnějšího soukromí, je podřízeno sportovní kariéře a jí také Mario obětuje vztah. Z posledního záběru filmu, pohledu do jeho tváře, vytušíme, že ve svém komfortním bytě prvoligového hráče bude nadále sám, a až jeho dráha skončí, zbude jen nenaplněnost, samota a hořkost. Příběh CO, který se udál pozdě a nedobrovolně, tedy vlastně neudál. Příběh života ve lži, za falešnou stěnou, kterou pomáhá vytvářet hodná kamarádka. Života ve stálém skrývání a strachu z vyzrazení. Tohle neštěstí vůbec nehrozí jen fotbalistům, čímž film nabízí obecně platné poselství.

Silou filmu je naprostá uvěřitelnost a civilnost, i když přidat na několika místech na emoci by nebyla chyba. Je také velmi dobře obsazen a zahrán. Režisér a scénárista Marcel Gisler se kolem filmu pohybuje od roku 1985, má za sebou režii osmi filmů a jeho letitá zkušenost je znát. Výsledek musíme ocenit i proto, že švýcarská kinematografie to v silné německé konkurenci nemá snadné.