Podrobnosti recenze
8.8 14 10Letní teenagerovskou romanci, která pro mladšího a naivnějšího z partnerů končí tvrdým pádem, mají oba filmy společnou. U Ozona razantně posílenou o osudový prvek, když smíření, které by nejspíš přišlo po první vážné krizi vztahu Alexe a Davida, zmaří nešťastná náhoda a David zahyne. Od začátku je divák napínán probíhajícím soudním vyšetřováním, z nějž by se dalo soudit, že Alex má na jeho smrti podíl. Neméně odlišná od Call Me... je velmi drsná linie vlastního Alexova vyrovnávání se s Davidovým koncem. Objímání mrtvého v márnici, prohrabávání se do hrobu, bizarní tanec na hrobě, i to by se mohlo odehrát v představách teenagera zničeného tragédií - podobně, jako myšlenky na sebevraždu, které v rovině jeho představ skutečně zobrazeny jsou. Zde však nejde o představy, ale o realitu filmového děje, realitu podanou s naturalismem až groteskním, groteskně působí závěr soudního řízení o Alexově případu a s ním i závěr celého filmu. Už bez plápolání, zato poučeně a pragmaticky si Alex otevírá novou budoucnost; už to nebude on, kdo si příště natluče nos. A to je skutečný Davidův (a Ozonův) odkaz Alexovi (Alexům).
Ozona musíme milovat za to, že tradiční, divácky oblíbený příběh nabízí ve skvělém hávu, s báječnou atmosférou, s dokonale obsazenými a vedenými postavami, s výborně volenou dobovou hudbou. Nejspíš ale budeme Ozona zároveň i nenávidět za to, že tradiční, divácky oblíbený příběh balí také do hávu groteskního. Není on ten film vlastně pohlavkem, který Ozon naděluje milovníkům tradičních sladkobolných příběhů? Pohlavkem maličko odlehčeným o to, že vedle naivity diváků Ozon pobaveně shlíží i na naivitu svých vlastních mladických let? Hroznej chlap...