Podrobnosti recenze

Özpetekovy filmy dlouhodobě řadím k tomu nejlepšímu z gay kinematografie. Tento poslední není výjimkou, dokonce bych ho skoro označil za vrchol jeho dosavadní tvorby.

Anotace filmu (alespoň ta, kterou máme zde) je poněkud zavádějící. Dlouholetý gay pár je sice skutečně náhle postaven před nutnost nějakou dobu se starat o dvě děti své kamarádky, avšak tento dějový motiv slouží pouze jako odrazový můstek pro exponování skutečného obsahu filmu. Tím je věrohodná analýza vztahu, který se po letech dostal do fáze, kdy je pro oba aktéry obtížné v něm setrvat, ale i z něj odejít. A právě v okamžiku, kdy přítomnost dětí naruší zaběhnutou rutinu, si Alessandro a Arturo bolestněji než dříve začínají uvědomovat, že se ocitli na křižovatce. Směsice protichůdných pocitů, vyslovených i nevyslovených křivd, téměř groteskního odhalení nevěry, hořkosti z nenaplněných ambicí a mnoha dalších prvků působí opravdu „jak ze života“. Méně realistická je naopak vizuální dokonalost interiérů, exteriérů i vzhledu hlavních hrdinů. Nezastírám, že mi to příliš nevadilo - zejména oba herci v hlavních rolích s ohledem na to, že jim oběma táhne na padesát, vypadají opravdu úžasně.

Mám jen dvě menší výhrady, za které srážím pár hvězdiček. Zaprvé silně zidealizované vykreslení soužití hetero páru (přátelé ústřední dvojice), v němž manžel zjevně trpí Alzheimerovou chorobou. Ne, takto idylicky to ve skutečnosti opravdu nevypadá. A zadruhé dějový motiv v samotném závěru, týkající se babičky dětí. Nechci spoilerovat, tak jen řeknu, že daná scéna působí jako by sem omylem zabloudila z nějakého jiného žánru, nejspíš hororu. Do vcelku realistického příběhu vůbec nezapadá a pohybuje se na samotné hranici uvěřitelnosti. Škoda.

Odhaduji, že film silněji osloví diváky, kteří už dospěli alespoň do středního věku a mají na vlastní kůži zažitou zkušenost dlouhodobého vztahu. :)