Podrobnosti recenze
7.7 8 10
(Upraven: Leden 11, 2021)
Celkové hodnocení
6.8
Příběh
8.0
Herecké výkony
7.0
Zvuk
6.0
Zpracování
6.0
Protože většina Dolanových filmů mě nijak zvlášť neoslovila, na tento jsem se chtěl podívat hlavně proto, abych zjistil, jestli je Kit Harington pořád tak slabý herec, jak si ho pamatuji ze Hry o trůny, a zda pořád tak dobře vypadá. A zjistil jsem, že platí obojí. :)
Co se týká samotného filmu, mám z něj poněkud ambivalentní pocity. Na jednu stranu mě docela bavil motiv dítěte, které je až patologicky fascinováno mediální hvězdou (vůbec by mi nevadilo, kdyby to bylo jediné, více rozpracované téma filmu), a líbilo se mi i střídání dvou hlavních dějových linií. Na druhou stranu na mě celá řada věcí působila nevěrohodně - nějak si např. nedokážu představit, že by si titulní hrdina začal pravidelně dopisovat s pětiletým dítětem (!), navíc formou papírových dopisů. Film obsahuje řadu typicky nolanovských uječených scén, kdy na sebe postavy chrlí „dlouho potlačované pravdy“, což má zřejmě působit psychologicky věrohodně, ale na mě to nějak nefunguje. Snad ještě horší jsou scény, které nás zřejmě mají zasáhnout naopak silně pozitivními emocemi. Abychom lépe pochopili, co nám chce režisér sdělit, jsou obvykle podbarvené nějakým popovým flákem, což z nich činí přímo učebnicové příklady kýče. Už chybí jen zpomalené záběry. Nejotřesnější scéna tohoto typu je ta v koupelně, kde hlavní hrdina se svým bráchou zpívají spolu se songem linoucím se z rádia a jejich matka je při tom láskyplně pozoruje. Fuj.
Pro českého diváka může být mimořádně ponižující jedna z úvodních scén, která se odehrává v Praze. Novinářka je nucena komusi telefonovat pomocí starého automatu na mince (scéna se odehrává v roce 2017!), což je vysvětleno tím, že „k východní Evropě to už tak nějak patří“, protože zdejší mobily „se pořád vypínají“. WTF?? Skoro to vypadá, jako by se z Nolanovy strany jednalo o nějakou schválnost, protože z celého filmu vůbec nevyplývá žádný důvod, proč se ústřední rozhovor mezi novinářkou a mladým hercem odehrává zrovna v Praze, když jinak se celý děj odvíjí v Americe a v Anglii.
Za hlavní nedostatek filmu ovšem považuji zasazení děje jen pár let zpátky. Řekl bych, že hlavní téma skrývání svého pravého já pod nátlakem komerčního zábavního průmyslu už dnes není na pořadu dne.
Co se týká samotného filmu, mám z něj poněkud ambivalentní pocity. Na jednu stranu mě docela bavil motiv dítěte, které je až patologicky fascinováno mediální hvězdou (vůbec by mi nevadilo, kdyby to bylo jediné, více rozpracované téma filmu), a líbilo se mi i střídání dvou hlavních dějových linií. Na druhou stranu na mě celá řada věcí působila nevěrohodně - nějak si např. nedokážu představit, že by si titulní hrdina začal pravidelně dopisovat s pětiletým dítětem (!), navíc formou papírových dopisů. Film obsahuje řadu typicky nolanovských uječených scén, kdy na sebe postavy chrlí „dlouho potlačované pravdy“, což má zřejmě působit psychologicky věrohodně, ale na mě to nějak nefunguje. Snad ještě horší jsou scény, které nás zřejmě mají zasáhnout naopak silně pozitivními emocemi. Abychom lépe pochopili, co nám chce režisér sdělit, jsou obvykle podbarvené nějakým popovým flákem, což z nich činí přímo učebnicové příklady kýče. Už chybí jen zpomalené záběry. Nejotřesnější scéna tohoto typu je ta v koupelně, kde hlavní hrdina se svým bráchou zpívají spolu se songem linoucím se z rádia a jejich matka je při tom láskyplně pozoruje. Fuj.
Pro českého diváka může být mimořádně ponižující jedna z úvodních scén, která se odehrává v Praze. Novinářka je nucena komusi telefonovat pomocí starého automatu na mince (scéna se odehrává v roce 2017!), což je vysvětleno tím, že „k východní Evropě to už tak nějak patří“, protože zdejší mobily „se pořád vypínají“. WTF?? Skoro to vypadá, jako by se z Nolanovy strany jednalo o nějakou schválnost, protože z celého filmu vůbec nevyplývá žádný důvod, proč se ústřední rozhovor mezi novinářkou a mladým hercem odehrává zrovna v Praze, když jinak se celý děj odvíjí v Americe a v Anglii.
Za hlavní nedostatek filmu ovšem považuji zasazení děje jen pár let zpátky. Řekl bych, že hlavní téma skrývání svého pravého já pod nátlakem komerčního zábavního průmyslu už dnes není na pořadu dne.
