The Death and Life of John F. Donovan (2018)

V krátkosti napíšem - pôsobivý príbeh, príjemne rozpovedaný so super hudobným podmazom a herecké výkony daných postáv pekne odohrané. Vzťahy matka a syn - v oboch rodinách, zaujímavé, poučné, nie je to jednoduché, smutné v niečom a napokon i krásne. Zladenie resp. nájdenie sa dvoch duší rozdielneho veku a pritom schopných zdieľať z časti svoj život jeden druhému (cez písanie), snaha o pochopenie, tak to je priam čarovné. Niet viac čo dodať, pozrite si.

Příběh typu "Bylo - nebylo" mi připadá trochu moc vyfabulovaný, trochu přitažený a taky ten telefonní automat s poznámkou o padání mobilní sítě... no, tím si u mě Dolan vysloužil dva černý puntíky. Ale za to casting, fantastická práce s hudbou, kamera, to vše je hodno Dolanového jména. Mé Dolanovy favority tento snímek z piedestalu nesesadil, ale i režisér par excellence má právo na své dny... vlastně... filmy.

Protože už byl film předchozími recenzenty detailně rozebrán, napíšu jen, že podle mne za vidění rozhodně stojí především pro příběh samotný.

Protože většina Dolanových filmů mě nijak zvlášť neoslovila, na tento jsem se chtěl podívat hlavně proto, abych zjistil, jestli je Kit Harington pořád tak slabý herec, jak si ho pamatuji ze Hry o trůny, a zda pořád tak dobře vypadá. A zjistil jsem, že platí obojí. :)

Co se týká samotného filmu, mám z něj poněkud ambivalentní pocity. Na jednu stranu mě docela bavil motiv dítěte, které je až patologicky fascinováno mediální hvězdou (vůbec by mi nevadilo, kdyby to bylo jediné, více rozpracované téma filmu), a líbilo se mi i střídání dvou hlavních dějových linií. Na druhou stranu na mě celá řada věcí působila nevěrohodně - nějak si např. nedokážu představit, že by si titulní hrdina začal pravidelně dopisovat s pětiletým dítětem (!), navíc formou papírových dopisů. Film obsahuje řadu typicky nolanovských uječených scén, kdy na sebe postavy chrlí „dlouho potlačované pravdy“, což má zřejmě působit psychologicky věrohodně, ale na mě to nějak nefunguje. Snad ještě horší jsou scény, které nás zřejmě mají zasáhnout naopak silně pozitivními emocemi. Abychom lépe pochopili, co nám chce režisér sdělit, jsou obvykle podbarvené nějakým popovým flákem, což z nich činí přímo učebnicové příklady kýče. Už chybí jen zpomalené záběry. Nejotřesnější scéna tohoto typu je ta v koupelně, kde hlavní hrdina se svým bráchou zpívají spolu se songem linoucím se z rádia a jejich matka je při tom láskyplně pozoruje. Fuj.

Pro českého diváka může být mimořádně ponižující jedna z úvodních scén, která se odehrává v Praze. Novinářka je nucena komusi telefonovat pomocí starého automatu na mince (scéna se odehrává v roce 2017!), což je vysvětleno tím, že „k východní Evropě to už tak nějak patří“, protože zdejší mobily „se pořád vypínají“. WTF?? Skoro to vypadá, jako by se z Nolanovy strany jednalo o nějakou schválnost, protože z celého filmu vůbec nevyplývá žádný důvod, proč se ústřední rozhovor mezi novinářkou a mladým hercem odehrává zrovna v Praze, když jinak se celý děj odvíjí v Americe a v Anglii.

Za hlavní nedostatek filmu ovšem považuji zasazení děje jen pár let zpátky. Řekl bych, že hlavní téma skrývání svého pravého já pod nátlakem komerčního zábavního průmyslu už dnes není na pořadu dne.

I z tohoto Dolanova snímku je patrné okouzlení filmem, hrou s kamerou, s hudbou, s barvami, s atmosférou, ale také akcent na psychologickou drásavost některých scén a jejich prodlužování na samu mez únosnosti. Ano, můžeme vznášet spousty námitek proti nevěrohodnosti zápletky tohoto díla, které prolínáním časových rovin a postupným odkrýváním tajemství minulosti vzdáleně evokuje třeba Almodóvarovu tvorbu. Vedle formální vytříbenosti je ale podle mě ryzí hodnota filmu ukrytá v přesvědčivém zachycení lidské zranitelnosti a bezradnosti, tápání a obav z prozrazení sexuální identity.

Další z filmů, u kterého se neshodnu s většinovým názorem. Ať už si o snímku myslíte cokoliv, tak minimálně v jedné věci se shodnout musíme - Xavier Dolan umí fantasticky pracovat s hudbou. Např. scéna v dešti, kdy za zvuků Stand By Me naplno vytryskne láska mezi synem a matkou, mě zaručeně pokaždé dožene k slzám. A koho snad nezasáhne rozchod v autě, rozchod u dveří nebo dopis v závěru, ten snad ani nemá srdce. Za mě velká spokojenost, i když jsem evidentně v menšině.

Dolan se zkrátka vyžívá ve zpomalené kameře, detailních záběrech, v hrátkách s barvami, kompozicí a hudebním podkresem. Jenže při pitvání a šperkování sebemenšího detailu mu opět unikl náhled na snímek jako celek.

Za mě vlastně trochu zklamání, protože jsem zvyklá Dolana jako svého nejoblíbenějšího režiséra hodnotit jen 10/10. Je to zase něco trochu jiného, o čem Dolan ještě nemluvil a měl potřebu na to poukázat, což oceňuji, ale jako celek to moc nedává smysl a působí to nedodělaně.