Podrobnosti recenze

Kdo se nevcítí do stylu jihovietnamské lidové opery, učesané do divadelního formátu cải lương, tak tento snímek k sobě do nitra nepřijme a nebo jen málo.
Druhá vrstva příběhu mě přímo fascinovala, s jakou dokonalostí tvůrci navodili retro osmdesátých let chudinského předměstí válkou porobeného a hlavního města Jižního Vietnamu zbaveného Saigonu, který má v současnoti více obyvatel, jako celé Česko.
Třetí vrstva - vztah mezi dvěma naprosto rozdílnými muži, byla vnitřně tak něžně kouzelná a velmi dobře zahraná jakoby mírně citově zanedbaným vymahačem dluhů Dung-em a hercem opery Linh Phunem, ale v detailních záběrech dvou krásných mužů, kteří zahráli pod vedením režiséra příběh tak, že zde nikde nepadne slovo gay, nebudou žádné "žhavé" scény, dlouho to vypadá, že jsou to jen kamarádi, ale přesto divák (především ke konci) cítí, jak si k sobě obě postavy v době "temna" vietnamských osmdesátých let vytváří cestu, otvírají duši a začínají se dotýkat velice jemně slova láska, která je osvobozuje od zklamání a lítosti, jež je usazeno v jejich nitru. V Dungovi se nakonec prolomí ledy a s tradičním dvoustrunným nástrojem Đàn nguyệt po jeho otci se jde představit vedení do divadla a aby se Linhovi vyznal ze svých citů, ale ...
Pro mě potrava pro mé nitro, nádhera a film zařazuji do svých TOP z Vietnamu ke Goodbye Mother, Bridge of Destiny a Lost in Paradise.