Podrobnosti recenze
8.5 8 10
(Upraven: Srpen 30, 2022)
Celkové hodnocení
8.0
Příběh
10.0
Herecké výkony
8.0
Zvuk
7.0
Zpracování
7.0
Použiji klišé: Mnoho z filmu bych nazvala typicky japonským.
Hloubka příběhu je notná. Vstřebáváte scénu, zpracováváte ji uvnitř a najednou střih, a jste úplně jinde - netřeba říkat všechno, spoustu si je nutno domyslet (dá se, ale nemusí to každému sedět). Japonci jsou hodně neverbální, kontextoví, moc si toho neříkají - hlavně co se vztahů týče, to už musí být, aby se o něčem mluvilo. A zase jen náznaky. Hlavně neukazovat emoce před ostatními.
Je mi jasné, že Evropan by to rozštípl už někde v půlce a všechno si to s tím druhým pěkně vyříkal, ale tak to tam prostě nefunguje. Ten motiv hledání sebe sama a běh za vlastní přirozeností vs. zoufalá snaha zapadnout do společnosti, která se odlišnostmi sice jen hemží, ale ty odlišnosti se snaží většina lidí tajně držet pod pokličkou a naoko zapadat do jedné jediné formy, která je společensky "přijatelná". A přitom gay kultura je stará jako samo Japonsko. Všechno se to zlomilo po příchodu Křesťanů (!), do té doby tam bylo sexuálně považováno za normální snad všechno (říkají historické prameny). Amen.
K příběhu: Je to frustrující a zároveň skvělé vidět, jak to jeden hrdina nedokáže přijmout a druhý s tím žije naprosto přirozeně a je mu jedno, co si společnost myslí. Je vidět, že se to u mladší generace přece jen mění.
Naturalismus. Kamera je rychlá, jednoduchá, osvětlení tam moc nepoužívají, vše je laděno do temna. Herci nepoužívají téměř žádný makeup, cigarety zapalují jednu od druhé, že máte skoro pocit, že cítíte ten hulán okolo sebe. Většinu života tráví v práci, partnerka je považována jen za house keepera.
Závěr byl již hodnocen jinými, otevřený konec za mne příběhu sedl, ačkoli mne zprvu nepotěšil. Úplně mi to připomíná konec knih Haruki Murakamiho.
Hloubka příběhu je notná. Vstřebáváte scénu, zpracováváte ji uvnitř a najednou střih, a jste úplně jinde - netřeba říkat všechno, spoustu si je nutno domyslet (dá se, ale nemusí to každému sedět). Japonci jsou hodně neverbální, kontextoví, moc si toho neříkají - hlavně co se vztahů týče, to už musí být, aby se o něčem mluvilo. A zase jen náznaky. Hlavně neukazovat emoce před ostatními.
Je mi jasné, že Evropan by to rozštípl už někde v půlce a všechno si to s tím druhým pěkně vyříkal, ale tak to tam prostě nefunguje. Ten motiv hledání sebe sama a běh za vlastní přirozeností vs. zoufalá snaha zapadnout do společnosti, která se odlišnostmi sice jen hemží, ale ty odlišnosti se snaží většina lidí tajně držet pod pokličkou a naoko zapadat do jedné jediné formy, která je společensky "přijatelná". A přitom gay kultura je stará jako samo Japonsko. Všechno se to zlomilo po příchodu Křesťanů (!), do té doby tam bylo sexuálně považováno za normální snad všechno (říkají historické prameny). Amen.
K příběhu: Je to frustrující a zároveň skvělé vidět, jak to jeden hrdina nedokáže přijmout a druhý s tím žije naprosto přirozeně a je mu jedno, co si společnost myslí. Je vidět, že se to u mladší generace přece jen mění.
Naturalismus. Kamera je rychlá, jednoduchá, osvětlení tam moc nepoužívají, vše je laděno do temna. Herci nepoužívají téměř žádný makeup, cigarety zapalují jednu od druhé, že máte skoro pocit, že cítíte ten hulán okolo sebe. Většinu života tráví v práci, partnerka je považována jen za house keepera.
Závěr byl již hodnocen jinými, otevřený konec za mne příběhu sedl, ačkoli mne zprvu nepotěšil. Úplně mi to připomíná konec knih Haruki Murakamiho.
