Podrobnosti recenze

Tak trochu typický oscarový snímek, dostatečně depresivní, se spoustou emočně nestabilních postav, s pozitivním vyzněním v celém snímku. I když na sebe křičí ty všechny sračky, které si v sobě tak hezky léta střádají. Postavy uvěřitelné, přesně podle amerických šablonek, které se tak trošku snaží karikovat a ukazovat je v tom pravějším světle. Každý křičí, když je zahnaný do kouta, jen různě hlasitě. Každý potřebuje někoho kolem sebe, kdo mu pomůže nějakým způsobem přežít, a zároveň každý je na to svým způsobem sám a nikdo za něj nic neodžije.
Tmavost a ponurost interiéru mi dost vadila, troška světlosti v místnostech by tu atmosféru až tak neubrala. Divné, že někdo, kdo je tak posedlý písmenky, na ně mžourá u lampičky, která spíš zdůrazňuje temnotu, než aby svítila. Na poměrně dlouhou stopáž jsou velmi dobře napsané i odehrané dialogy. Nenudí, nejsou nezajímavé, říkají to důležité poutavým způsobem a ano, je jich možná až příliš.
Zajímavé vidět.
Nicméně docela by mě zajímalo, jestli ta oscarová úspěšnost tohoto snímku by byla stejná, kdyby profesor opustil svou rodinu kvůli studentce.