Podrobnosti recenze

Na P’Aofa je spolehnutí ve třech ohledech: netočí průměrné věci, neobsazuje béčkové herce a do 11. epizody zaručeně vsadí nějaký osudový zvrat. Udělal to v Bad Buddy a udělal to i v Last Twilight, ačkoli to pro vývoj děje vůbec nebylo nezbytné. Stačilo, aby Dayova matka popadla ty dva za ucho, posadila je ke stolu a vysvětlila jim, že v každém vztahu je nejdůležitější spolu komunikovat a že se odtamtud nehnou, dokud si to nevyříkají. Mhok by pak odjel vařit na Havaj, Day by se doma osamostatňoval, nemuseli by se rozcházet a nakonec by došli do přesně stejného bodu, jen klidnější cestou. P’Aof je ale přesvědčen, že divák si žádá drama a krkolomné zvraty, tak jim to dopřává, i když logika občas kulhá a chvílemi to působí jako chladně vykalkulovaná hra na city. Ve 12. epizodě jsem se trochu ztrácel ve skocích v čase dopředu a dozadu a přemýšlel jsem, jestli je právě rok 2027 nebo 2030 (seriál se totiž odehrával v současnosti – viz plakát na běh s datem 2023 v 7. epizodě). Navzdory těmto výhradám je to mimořádný projekt, jeden z nejlepších, jaké kdy byly natočeny. Jimmy a Sea ukázali, co umí. Hráli na oscara, do postav se doslova převtělili a předvedli koncert neverbálního herectví – Jimmy jediným pohledem a Sea jediným výrazem dokázali nahradit celé stránky textu. Nejpodceňovanější dvojice u GMM se ukázala jako možná nejtalentovanější (vedle dvojice FirstKhaotung). Dokonale se k sobě hodí, je vidět, že k sobě mají blízko i mimo kamery a já se těším na jejich další společné projekty. Doufám, že brzy nějaké budou...