Podrobnosti recenze

Tenhle film jsem sežral i s chlupama. Ačkoliv by se dal považovat i za hraný dokument, má všechny náležitosti velmi dobře - a s vynikajícími herci - natočeného fiktivního příběhu, který se ke konci stane téměř thrillerem. Troufám si proto odhadnout, že se bude líbit i mnohým divákům, kteří o reálných předobrazech jeho postav ví jen málo nebo nic. Ale k tomu se budou muset vyslovit oni, je možné, že mě k takovému dojmu jen strhlo mé nekontrolované zaujetí.

I když obsazení Daniela Radcliffa vzbuzuje na první pohled dojem, že v centru filmu bude Allen Ginsberg, z logiky příběhu je hlavní postavou charismatický a okouzlující Lucien Carr, jehož prostřednictvím se celá tahle úžasná smečka, která se později pod označením Beat Generation stane nejvýznamnějším seskupením literární Ameriky druhé poloviny 20. století, dala dohromady. A hned za ním je tu jako ústřední hybatel newyorského mikrokosmu William Burroughs, který svou nekompromisní programovou zhýralostí zasáhl všechny aktéry, většinou doživotně (jediný, kdo v sobě později všechno zapřel, byl právě Lucien Carr). Ačkoliv byl Burroughs heterosexuální (stejně jako všichni ostatní s výjimkou Ginsberga), nijak se při svém univerzálním hédonismu nevyhýbal ani homosexuálním aktivitám, do nichž se mu dařilo zaplétat i leckoho dalšího (při společném pobytu v Maroku dokonce prý i stoprocentního macho heteráče Jacka Kerouaca). Ve filmu ho charakterizuje chladný mefistofelsky soustředěný výraz - zajímalo by mě, jestli takový zamlada doopravdy byl, protože tentýž výraz měl i na konci života, jak jsme mohli vidět třeba v jeho fascinujícím tanečním pas de deux s Laurie Andersonovou ve videu Home of the Brave, a dokonce i naživo na pódiu pražské Lucerny.

Po tomhle filmu musí být každému srozumitelná ta suverénní lehkost, se kterou o pár let později vychrlil Ginsberg na hrůzou zkamenělou Ameriku své slavné Kvílení za Karla Solomona. První vydání mimochodem věnoval Lucienu Carrovi - po jeho protestním zásahu však věnování z knihy muselo pryč.

Koukám, že jsem se zase trochu rozkecal, ale berte to prostě jako ilustraci toho, co tenhle skvělý film s člověkem dovede. :-)

P.S.
Je opravdu legrační, jaký má ta dodnes homofobní Amerika pech: všechny děti tam ve škole slyší, že největším americkým básníkem a národním bardem byl a je Walt Whitman. Básník je to excelentní, až na to, že do své sbírky Stébla trávy, kterou až do smrti stále doplňoval, zařadil zcela bez rozpaků i pár jednoznačných kousků milostné lyriky na téma objímání chlapců, nezřídka nahých. Literární historici se dodnes marně snaží v jeho životě vyhrabat aspoň náznak trvalejší přítomnosti nějaké ženy. Zato už našli řadu spolubydlících mužů: posledním z nich byl jakýsi milý kluk ze sousedství, který se v patnácti letech z neznámého důvodu nastěhoval k dědkovi do baráku a ví se o něm jenom to, že pak pár let utrácel jeho peníze.
(U nás vydalo Whitmanova Stébla trávy poprvé v roce 1956 (!) nakladatelství Naše vojsko: nejspíš proto, že básník své miláčky s oblibou muchloval za horkých jižanských nocí v zákopech občanské války v prchavých chvilkách oddechu mezi dvěma bitvami.)

Uznejte se mnou: zlatý Karel Hynek Mácha, že nám tak spolehlivě uzemnil naši českou národní sexuální identitu, když "pical" svou nejdražší Lori na hrobě její matky! :-)