Podrobnosti recenze

Není lehké dívat se na lidské utrpení, ale film se nijak nevyžívá v samoúčelné drastičnosti. Úvodní velká sekvence ze zábavního berlínského podniku připomene poetiku slavných filmů Federica Felliniho, a to jak výtvarným pojetí tak ve zvukové stopě. Další sekvence v parku, v lese a ve vlaku stupňují pocit úzkosti a trýzně. Vlastní příběh setkání a lásky dvou muklů za ostnatými dráty koncentráku v Dachau má víc ráz symbolu než reálného obrazu. Scéna "milování" obou vězňů bez jediného dotyku je nesmírně působivá a zaryje se vám pod kůži. A závěr, kdy si ústřední hrdina dobrovolně navléká mundůr s růžovým trojúhelníkem, je silným mementem. Ano, nikdy by se nemělo bagatelizovat to, co se v "civilizované Evropě" 20. století odehrálo.