Wiman Nam / The Paradise of Thorns (2024)

Docela jsem se bál, že hlavní nosnou myšlenkou bude zrovnoprávnění vztahů gueer komunity s většinovou. "Stejná práva pro všechny." Během sledování jsem začal silně koketovat s myšlenkou, že v pojetí především agresivních a kontraproduktivních aktivistů, se řeší hlavně právo na informace o zdravotním stavu protějšku a především jeho ztráta. Opomíjí se otázka rozvodů. Ve společnosti s více než padesátní procenty rozvodovosti. Když se začnete blíže zajímat, tak zjistíte, že neexistuje ochrana toho slabšího. "Díky" bývalému ministru spravedlnosti Pospíšilovi, zvanému Meda. Nevyoutovanému gayovi. Ten, se silnějšími lokty, vyhrává. Vizuální stránku bych mohl zkopírovat z recenze k seriálu I Told Sunset About You. Kvituji každý výjezd za město. Příběh je hodně chytlavý. Herecké výkony všech zúčastněných, přímo excelentní. Věřil jsem jim každé slovo, každou větu. K většině postav jsem si našel vztah. Postupně chápal jejich důvody konání, která nemusela být zpočátku i sympatická. Ale, jedno velké ALE se dostavilo v samotném závěru, bez vítězů. Všichni vlastně prohráli a složité budování všech postav šlo během pár minut do...místa, kde slunce nesvítí. Obrovská ŠKODA.

Námět výborný, mělo to velký potenciál, ale závěr se moc nepovedl, už toho bylo nějak moc. Kladem budiž upozornění na to, že emoce jsou sice fajn, ale společnost, v níž žijeme, se řídí právem a zákony. I když v tomto poněkud pokulhává způsob, jakým nabyla majetek Mo. Zde už tvůrci klasicky vsadili na to, že divák bude emočně natolik pohlcen, že to nebude řešit. Herci skvělí, hudba velmi vhodná, kamera v pohodě. Věřím, že film měl přispět i k posunu v otázce stejnopohlavních svazků v Thajsku. A možná, že tomu opravdu pomohl.

Režisér Boss Naruebet a jeho osvědčený tým z projektu I Told Sunset about You nám tentokrát přináší film s tragickou zápletkou. Společně s kameramanem Tangem Tawanwadem vytvořili vizuálně bohaté dílo, kde se upřednostňuje teplé osvětlení ke zvýraznění barevných tónů ve scénách. Byl zde zohledněn i kostýmní a výtvarný návrh. Tempo vyprávění se zdá být pomalé. To je ale záměr, aby divák byl více vtažen do děje, a snáze absorboval tíhu událostí. Kromě vizuálního pojetí filmu mě překvapilo úžasné herectví všech zúčastněných. Od skvělého Jeffa Satura až po starou babičku. Doporučuji!!!

Děj je souborem nespravedlností a utrpení, které jsou vedeny převážně touhou. Někoho vede touha po penězích a majetku, dalšího po pohodlí. Někdo touží jen splnit si svůj sen a pokračovat ve svém životě. Tento film je od začátku do konce neuvěřitelně silný. Každá vteřina vás udržuje v napětí – co se stane dál, jak to bude pokračovat… Skvělé herecké výkony, výrazná hudba, působivá kinematografie a několik překvapivých zvratů vás nenechají odtrhnout.
Herci ve svých rolích doslova září. Jeff Satur předvedl naprosto profesionální výkon. Hrál vážně očima – dokázal jimi sdělit tolik emocí, byl tu famózní. Připomnělo mi to, jak tvůrci filmu hledali pro roli Thongkama někoho, kdo má v sobě směs mužskosti a ženskosti, s očima bojovníka. A Jeff tuto postavu vystihl dokonale. Bojoval, jak jen mohl, a získal můj obdiv. Pro mě to byla zatím jeho jednoznačně nejlepší role.
Na Kenga Harita jsem se těšila a rozhodně vůbec nezklamal. Navíc mu to ve filmu neuvěřitelně slušelo. Představitelka Mo měla velmi náročnou roli. Na jednu stranu obdivuji, jak se jí zhostila, na druhou stranu se nedokážu úplně oprostit od toho, jak mi byla tato role odporná a nemůžu se k ní více vyjadřovat. Engfa Waraha ji zvládla rozhodně skvěle!
Velmi se mi líbilo zpracování filmu, které působilo věrohodně a ukazovalo vše podstatné. Vyobrazení pěstování durianů bylo zajímavé a vizuálně krásné. Některé scény byly přímo nádherně natočené. Film také poukazuje na to, jak „snadno“ mohou zákony fungovat, když se tváří, že stojí na straně „spravedlnosti“.
Naprostou dokonalostí bylo zpracování kontrastu mezi scénami na začátku a na konci filmu. Toto vyobrazení mě zasáhlo a dokonale shrnulo, jak všechny události, které se staly, změnily pocity a nálady jednotlivých postav.
A Jeffova píseň „Rain Wedding“ v závěrečných titulcích vše ještě umocnila. Myslím, že po zhlédnutí filmu už se nedá poslouchat stejně jako předtím. Mám celkem sklony se nadchnout pro něco, co je opravdu skvělé, ale těch skutečně výjimečných věcí není zas tak moc. Tady jsem nadšená. Nevím, jestli je to pro tento typ filmu vhodné vyjádření, ale za tímto snímkem je vidět obrovské množství dobře odvedené práce a úžasných výkonů. Opravdu se mě hluboce dotkl a myslím, že je to skvělý film.

Naprosto jiný, fascinující film, který pohltí a rozdrtí duši každého vnímavého diváka, plně se věnuje problémům minoritních skupin a i pokřiveným vztahům mezi lidmi. Nemá cenu se rozepisovat. To, co předvedl Jeff včetně té písně a doplnili jej i mnozí ostatní herci (některé postavy jsem přitom vyloženě nenáviděl) je pro mě dechberoucí, rovněž tak uznání celému týmu v čele s mladým režisérem a scénáristou v jednom (a ten v ještě mladším věku natočil takové perly, které zůstaly v mém srdci jako I Told Sunset about You a především Last Twilight in Phuket).

Zísť z cesty a prísť o to najdôležitejšie v živote a nie, nie je to majetok, bývanie "istota" ako si často myslíme, keď nám chýbajú potom tí, s ktorými by sme to zdieľali. Táto emočne nadupaná snímka to priam na zabitie, a to doslovne ukazuje, čo dokáže ľudský hnev, ústiaci do nepríčetnosti, násiliu... Kým sa spamätáte a ostanú vám len oči plné sĺz. Jasnejšie odtiene v nej vyladí kúsok krásnej romantiky, hudba, prostredie. Bola som zvedavá na Jeffa Satura (Thongkam) - naspieval aj k tejto snímke krásnu skladbu Rain wedding. Sympatickí boli aj obaja ďalší mužskí protagonisti a verím, že mladého Keng Harit Buayoi (Jingna Jongyoi) ešte niekde uvidíme. Krásna herečka Engfa Waraha (Mo) sa do role riadne vžila. Je to snímka, ktorá zanechá stopu, akú to už je na vašom vnímaní.