Podrobnosti recenze

Hned v první řadě je třeba zdůraznit jednu zcela zásadní věc. Pokud očekáváte klasický životopisný snímek, který pouze mechanicky zaznamenává jednotlivé etapy z návrhářova života, tak do kina chodit nedoporučuji. Režisér Bertrand Bonello (Nevěstinec) se rozhodl zpracovat Saint Laurentův život zcela nestandardně a hlavně jej podřídit autorské licenci. Nesledujeme Saint Laurenta od jeho narození až do smrti, ale pouze v úseku mezi léty 1967 – 1976 a tento úsek pak doplňuje několik krátkých scén odehrávajících se v pozdějším období. Pokud tedy chcete něco vědět ze Saint Laurentova ostatního života, film na vaše otázky neodpoví.

Návrhář Saint Laurent byl především provokativní a výstřední. Bertrand Bonello proto zvolil také provokativní a výstřední styl filmu, který se určitě nebude zamlouvat každému a je na každém divákovi, zda nabízenou podobu přijme či nikoli. Tempo vyprávění není nijak rychlé, Bonello záměrně nikam nespěchá a rozhodně nejde o divácky vřelou záležitost. Saint Laurent tak trochu připomíná jiný netradiční životopisný film z nedávné doby, a to konkrétně J. Edgara od Clinta Eastwooda. Po divákovi pak požaduje absolutní soustředěnost, přičemž po prvním zhlédnutí je možné přehlédnout některé detaily a film se tedy nabízí k opakovanému zhlédnutí.

Bonello měl u svého filmu velké štěstí na obsazení, které si zaslouží maximální uznání. Je tu jeden talent vedle druhého. Ať už je to Louis Garrel (Snílci), Léa Seydoux (Život Adele), Jérémie Rénier (Kluk na kole) nebo Helmut Berger (Soumrak bohů), všichni odvádějí vynikající herecké výkony a ve svých rolích jsou velmi přesní a autentičtí. Platí to i u méně známých herců (např. Dominique Sanda v roli Saint Laurentovy matky), kteří se i na malém prostoru pohybují s velkou jistotou.

Představitel hlavní role Gaspard Ulliel si zaslouží zvláštní odstavec. Jeho herecká kreace v roli Saint Laurenta je hereckým koncertem a Gaspard je tak velkým favoritem na letošního Césara. Prakticky po celou dvouapůlhodinovou stopáž nesleze z plátna a to, co ve filmu předvádí, je vyloženě fascinující a velmi emotivní, o jisté kontroverzi nemluvě. Ulliel má tu zajímavou schopnost, že už svou přítomností dokáže vylepšit i sebeprůměrnější snímek typu Hannibal: Zrození. Jeho dosud nejlepší rolí byl mladý tiskař v krátké povídce Le Marais v režii Guse Van Santa, kterou jste mohli vidět jako součást povídkové mozaiky Paříži, miluji tě. Yves Saint Laurent je jeho životní rolí, na kterou se jen tak nezapomene. A aby to bylo ještě přesnější, on Yvesem Saint Laurentem JE. Jednotlivá gesta, způsob chůze a pečlivá práce s podmanivým hlasem (v jeho podání francouzština zní velmi sexy) váš jednoduše uhranou.

Naprosto výtečná je i technická stránka filmu. Na první pohled zaujme dech beroucí dobová výprava, která vás vezme de facto do úplně jiného světa. Protože hrdinou je módní návrhář, tak se velký důraz kladl samozřejmě na kostýmy. I z těch vám budou jiskřit oči. A pokud vám je toho pořád málo, tak je k dispozici parádní soundtrack s dobovými písněmi a špičkovými interprety, kteří danou dobu skvěle dokreslují. Včetně slavné operní pěvkyně Marie Callas.

Vše navíc umocňuje vynikající kamera Josée Deshaiese. Její charakter je spíše divadelní, ale k celému autorskému konceptu se dokonale hodí. Zároveň před námi nic netají, některé výjevy možná budou pro někoho samoúčelné, ale rozhodně nejde o lacinou kontroverzi. Platí to především o již zmíněném Gaspardovi Ullielovi, který má ke kameře absolutní důvěru a ona zase k němu. Vytváří se tu tak velmi pozoruhodná symbióza.

Saint Laurent představoval pro Bertranda Bonella obrovskou výzvu, se kterou se popral obdivuhodným způsobem. Je to také výzva pro všechny diváky, kteří na režisérovu koncepci buď přistoupí nebo z kina odejdou s velmi špatnými pocity. Sledovat Saint Laurenta rozhodně není nic jednoduchého. Odměnou je potom nevšední zážitek a film, který by se dal po projekci rozebírat poměrně dlouho.