Podrobnosti recenze

Komu se líbil italsky působící Serge v Les roseaux sauvages, rád se podívá i na Presque rien, kde Stéphane Rideau opět hraje jednu z hlavních rolí. Presque rien není nablýskané strhující drama, jde o skoro dokumentární záznam dozrávání osmnáctiletého mladíka. Na začátku hezká prázdninová romance, užívání sluníčka na pláži, večer milování a nahé koupání s místním klukem. Do pohody ale rychle vstupují stíny: depresivní matka, otec, který vymizel, pubertální sestra žárlící, že bráška prožívá lásku, o níž ona teprve sní, navíc, když brácha odejde, bude na všechny rodinné patálie sama... Vztah dost silný na to, aby přežil prázdniny, ne ale na to, aby unesl, že kluci jsou příliš rozdílní, příliš rozdílně do vztahu vkládají a příliš rozdílné od něj čekají. Naplní se zkušenost ostřílených hátéček: První lásky si nebereme, na ty se hlavně vzpomíná. Ono je to logické, první lásky jsou zatíženy nezkušeností a omyly, které plynou právě z toho, že jde o první lásky. Z příběhu trochu dýchá melancholie, některé záběry jsou zdlouhavé, přeskakování mezi časovými rovinami vjemy diváka nepodporuje, ale tříští, není zřetelné, co bezprostředně způsobilo krizi. To je vyváženo výbornou kamerou, specifickou poetikou, pohledností a ohromným talentem představitelů hlavních rolí a přiměřeně zařazenými scénami nahoty a milování. Opravdu dobrý film, i když nemusí zaujmout hned napoprvé. Naštěstí nechá v divákovi tolik dojmů a tolik otevřených otázek, že při jednom shlédnutí obvykle nezůstane.