Podrobnosti recenze
6.4 16 10Filmografie Benjamina Cantu ukazuje, že jeho oborem je sociologicky orientovaný dokument, a film vychází ze stejného základu. Gay příběh není hlavním, ale pomocným, opěrným tématem, na němž je posazeno to hlavní: pohled na perspektivy mladých lidí na troskách zemědělského podniku z dob bývalého režimu (a zobecňovat lze, samozřejmě, do ještě větší šíře) - těmto mladým je film závěrečnými titulky výslovně dedikován. První část příběhu se odehrála v minulosti a přítomna je už jen v podobě trosek: zvetšelé nadměrné provozní a administrativní budovy, rozbitá nádvoří, zarostlé plochy, rezivějící technika. Pozůstatky drsné necitlivosti k přírodě a krajině, nevybíravého vtlačování lidí do unifikovaného ideálu králíkárna-televizor-domek-levné auto-dovolená v Bulharsku. Tenhle podnik se navíc, ke své škodě, zakonzervoval až do současnosti jako zemědělské učiliště: jenže co se v tom reliktu, plném zastaralé techniky i metod, dá naučit? "Nevím," říká Marco na otázku, chce-li v podniku pracovat i po vyučení.
V Marcovi, jedné z obou hlavních postav, je symbolizována minulost: uzavřený, zakřiknutý, outsider bez sebedůvěry a víry v budoucnost. Během pár vteřin ho několika větami charakterizují jeho spolužáci v dobře udělané scéně před lokálním obchodem, charakteristiku završí krátký záběr uťápnuté a chvatné antierotické masturbační rychlovky nad umyvadlem na toaletě. Hlavně, aby nikdo nic neviděl: první pravidlo přežití občana "ehemalige DDR". Benjamin Cantu opravdu není režisérské nemehlo: skvělé charakteristiky osob i prostředí jsou zakódovány v řadě poetických, výrazně statických záběrů. Jenom obraz promlouvá také v závěrečném záběru objetí uprostřed nehezkého, nelaskavého nádvoří: je to pomník sebeosvobození, neokázalý, a přesto nadějeplný a krásný.