Podrobnosti recenze

Po velmi zajímavém filmu Mannen som elsket Yngve z roku 2008 se objevilo pokračování Jeg reiser alene z roku 2011. Oba snímky jsou natočeny podle knižních předloh téhož autora o témže hrdinovi. Pro diváky, kteří knižní předlohy neznají, je snadné přičíst chyby autora knih scénáristovi a režisérovi filmu, hladce se tak může stát, že kvalitní film je kvůli respektování předlohy strhán, to je ovšem přirozené riziko. Je to stále ještě o něco lepší, než když je autorům vytýkána homofobie, protože příběh o gayích skončí špatně. I to můžeme najít na IMDB mezi diváckými reakcemi na Mannen som elsket Yngve.

První film zachycuje dospívání norských středoškoláků v závěru osmdesátých let, pro nás nikoli nepodstatný detail ukazuje, že část západní levice pád Berlínské zdi nevítala. Příběh je zajímavý tím, že autoři se pečlivě snaží vyhnout líbivým, pohledným postavám i tradičnímu schema padouch vs. hrdina, dobro vs. zlo: hlavní postava, Jarle, je hrdinou i antihrdinou současně. Na počátku přichází o panictví s kamarádkou, hlavní část příběhu se ale točí kolem jeho začínajícího vztahu se spolužákem Ingvem. Ve vztahu Jarle selže. V nesmírně silné a zasahující scéně vidíme, jak na mejdanu Ingveho bije, aby kamarádům dokázal, že není gay, a přitom si potichu vyznávají lásku. Na tomtéž mejdanu se ale také v rauši vyspí s holkou pod zákonem. Jarle opravdu není ani mravní velikán, ani gay, vztah k Ingvemu byl spíš citový poryv a následek pubertální erotické zjitřenosti.

Druhý film si nejspíš objednal Paul Johnson jako ilustraci své skvělé knihy Intelektuálové. Pětadvacetiletý Jarle studuje na univerzitě literární vědu, taky nasává s kamarády a užívá si sexu. Ze soustředěné práce na článku o Proustovi ho vytrhne zpráva, že je otcem sedmileté holčičky, kterou zplodil při náhodném pomilování. Vzápětí dorazí i holčička osobně, je sama, a na něm je, aby se o ni týden staral. Obojí je to poslední, o co by stál a byl ochoten přijmout. Celé - velmi únavné - dvě třetiny filmu jsou scéna po scéně, věta po větě věnovány tomu, aby na bezcitném chování k malé Lotte znovu a znovu předváděly, jaký je Jarle gauner a citová a morální obluda. Prakticky ihned nás napadne, že si tak autoři budují základ, aby mohli demonstrovat svou velkorysost okázalým odpuštěním. A opravdu. Sice musí přijet jeho maminka a připomenout mu jeho dětství, sice cestu k Lotte musí Jarle najít přes sebe sama, ale najde ji, a od toho momentu kape z filmu cukrkandl jak na vesnické pouti, všichni se mají náramně rádi, a pokud neumřeli, tak tam v lásce žijí dodnes. Mohl se mihnout i strýček Ingve, asi na něj zapomněli, ale třeba se mihne ve třetím pokračování příběhu.

Jak první film zaujal, vymyká se průměru a lze ho jen a jen doporučit, tak druhý příběh (nikoli film) se opravdu nepovedl, nemá také jakýkoli gay obsah. Hodnocení a doporučení se týká jen filmu prvního.