Mannen som elsket Yngve / The Man Who Loved Yngve / Muž, který miloval Yngveho / Mladí rebelové (2008)

Obsaď do filmu "obyčajných" ľudí, daj filmu normálny scenár a u mňa si vyhral.

Po velmi zajímavém filmu Mannen som elsket Yngve z roku 2008 se objevilo pokračování Jeg reiser alene z roku 2011. Oba snímky jsou natočeny podle knižních předloh téhož autora o témže hrdinovi. Pro diváky, kteří knižní předlohy neznají, je snadné přičíst chyby autora knih scénáristovi a režisérovi filmu, hladce se tak může stát, že kvalitní film je kvůli respektování předlohy strhán, to je ovšem přirozené riziko. Je to stále ještě o něco lepší, než když je autorům vytýkána homofobie, protože příběh o gayích skončí špatně. I to můžeme najít na IMDB mezi diváckými reakcemi na Mannen som elsket Yngve.

První film zachycuje dospívání norských středoškoláků v závěru osmdesátých let, pro nás nikoli nepodstatný detail ukazuje, že část západní levice pád Berlínské zdi nevítala. Příběh je zajímavý tím, že autoři se pečlivě snaží vyhnout líbivým, pohledným postavám i tradičnímu schema padouch vs. hrdina, dobro vs. zlo: hlavní postava, Jarle, je hrdinou i antihrdinou současně. Na počátku přichází o panictví s kamarádkou, hlavní část příběhu se ale točí kolem jeho začínajícího vztahu se spolužákem Ingvem. Ve vztahu Jarle selže. V nesmírně silné a zasahující scéně vidíme, jak na mejdanu Ingveho bije, aby kamarádům dokázal, že není gay, a přitom si potichu vyznávají lásku. Na tomtéž mejdanu se ale také v rauši vyspí s holkou pod zákonem. Jarle opravdu není ani mravní velikán, ani gay, vztah k Ingvemu byl spíš citový poryv a následek pubertální erotické zjitřenosti.

Druhý film si nejspíš objednal Paul Johnson jako ilustraci své skvělé knihy Intelektuálové. Pětadvacetiletý Jarle studuje na univerzitě literární vědu, taky nasává s kamarády a užívá si sexu. Ze soustředěné práce na článku o Proustovi ho vytrhne zpráva, že je otcem sedmileté holčičky, kterou zplodil při náhodném pomilování. Vzápětí dorazí i holčička osobně, je sama, a na něm je, aby se o ni týden staral. Obojí je to poslední, o co by stál a byl ochoten přijmout. Celé - velmi únavné - dvě třetiny filmu jsou scéna po scéně, věta po větě věnovány tomu, aby na bezcitném chování k malé Lotte znovu a znovu předváděly, jaký je Jarle gauner a citová a morální obluda. Prakticky ihned nás napadne, že si tak autoři budují základ, aby mohli demonstrovat svou velkorysost okázalým odpuštěním. A opravdu. Sice musí přijet jeho maminka a připomenout mu jeho dětství, sice cestu k Lotte musí Jarle najít přes sebe sama, ale najde ji, a od toho momentu kape z filmu cukrkandl jak na vesnické pouti, všichni se mají náramně rádi, a pokud neumřeli, tak tam v lásce žijí dodnes. Mohl se mihnout i strýček Ingve, asi na něj zapomněli, ale třeba se mihne ve třetím pokračování příběhu.

Jak první film zaujal, vymyká se průměru a lze ho jen a jen doporučit, tak druhý příběh (nikoli film) se opravdu nepovedl, nemá také jakýkoli gay obsah. Hodnocení a doporučení se týká jen filmu prvního.

Ano, severské filmy jsou v průměru velice dobré a viděl jsem jich již hezkou řádku. Bohužel, musím říct, že tento snímek u mě v této konkurenci úplné severské špičky nedosahuje …

Tenhle film jsem poprvé viděla někdy před čtyřmi lety. A od té doby je stále v pětici nejlepších filmů s gay tématikou, které jsem viděla. A myslím, že tam bude i nadále. Ačkoliv Jarle Klepp není prototypem kladného hrdiny, je to postava s hloubkou, která tak nějak proniká celým filmem.

Smutné a řekl bych i reálně možný příběh o dospívaní.A pro mě osobně i zajímavé prostředí okolí.

Moc hezký film. Skandinávské filmy mám rád a nejinak je tomu i u Manen som elsket yngve. Uvěřitelný příběh, navíc moc dobře zahráno. Dalším velkým plusem je obsažená hudba velmi blízká mému vkusu.

Jednoznačně parádní záležitost. Filmy s gay tematikou jsou v mnohých případech předvídatelné a citově kalkukulující. Tenhle snímek však ani náhodou. Kromě výtečného scénáře a skvělých hereckých výkonů disponuje vydařeným soundtrackem čítajícím mj. The Cure a Joy Division. Určitě jeden ze základních kamenů snímků z této kategorie. P. S.: Český název opět zhovadilý.

Od tohoto filmu jsem očekávala opravdu hodně a rozhodně nezklamal. Předpokládám, že jedince ve věku hlavních hrdinů nadchne ještě víc. Ukotvení příběhu mi vyloženě sedlo - mám v živé paměti dobu, kdy walkman byl nejmodernější technikou a kdy všichni poslouchali pop.
Tenhle film není prvoplánově o sexuální orientaci, ale o životě v dospívání samotném. O situaci, kdy se "prostě do někoho zamilujete", ať už je to kdokoliv. Žádná otravná klišé, žádný přesládlý hollywoodský happy end. Doporučuji shlédnout každému, kdo si ještě pamatuje doby, kdy bylo třeba přetáčet kazety...

Nádherný film. Naprosto mne uchvátil, skvělý otevřeně-neotevřený konec, obyčejně-neobyčejný příběh. Výborný zvuk - navíc musím uznat, že písnička Kunda-Satan-Jeho-Anarcho-Komando je rozhodně velmi originální kousek :D
Některé herecké výkony mi nesedly, ale jinak hodnotím snímek vysokým skóre.

Krásný film. Já se až někdy divím, že tihle seveřani vůbec můžou mít sex a rozmnožují se, protože ten chlad z nich jde už od pohledu. Ale zdání klame, o čemž svědčí třeba tenhle film. Skvělá hudba, zajímavý příběh, možná bych ho trochu víc rozvinul.

Pokud je to vaše věková kategorie, pak věřím, že si film užijete o poznání víc. V závěru filmu jsem ani nedutal a atmosféra mě uplně pohltila... Nelze nedoporučit:)

Finální scéna se střihovou retrospektivou, kdy Jarle sedí v autobusu, který mu na úplném počátku příběhu ujel, a jeho poslední pohled do divákových očí za zvuku Love Will Tear Us Apart od Joy Division je dokonalým zakončením v jádru křehkého filmu o neklidném dospívání v chladném Norsku. Hudba zahrnuje mnoho žánrů - od originálních punkových nahrávek MRB až po již zmíněné Joy Division a synthpopové Japan v čele s Davidem Sylvianem - přičemž dohromady tvoří nečekaně harmonický soundtrack. Nenápadná kamera, prostá složitých vizuálních excesů, s vynikající kompozicí záběrů jen dodává melancholickému příběhu na naléhavosti.

Byl jsem velice mile překvapen tímto kouskem.

I když filmu nedávám tak vysoké hodnocení, celkový dojem na mne zanechal velmi silný. Příběh je poněkud obyčejný, normální. Severské země působí poněkud chladněji než třeba jižní státy a mentalita Norů je mírně jiná, než třeba ta naše. Vše je poněkud chladnější i když třeba klubová scéna se mi hodně líbila, včetně hudby Mattias Rust Band. Hudby je tam dokonce tolik, že to vydalo na 2CD. Herecké výkony byly ucházející, nepatří to mezi vrchol filmové tvorby ale určitě oceňuji Yngve (hlavní postava), u kterého jsem občas tajil dech. Celý film provází jemná "citovost" a podbarvenost Coming-outem hlavního hrdiny.

Film naprosto doporučuji shlédnout. Věřím že i silnější povahy překvapí svou zdánlivou jemností.