Podrobnosti recenze

"buzerantsky pseudo art" ... "Hodinu a půl hledím na partu buzerantů, kteří mezi sebou recitují jakési divadlo a občas si dají odporný polibek. ... A kdybych si s tímto filmem mohl vytřít pr..., tak bych to udělal" - díky, přátelé z CSFD, film, který vyvolá takovéhle běsnění homofobů, je už jen proto vynikající.

Vojín Romeo je naštěstí výborný nejen proto: je to fikce uvnitř fikce a devadesát minut čirých emocí. Pokud se na něj naladíme, zíráme s užaslým pobavením nad paradoxem, že (a jak) renezanční verše působí při nejprofánnějším dění v tom nejprofánnějším prostředí, přednášeny samými kluky. Budí ale ještě o moc víc dojetí. Že tahle 420 let stará tragédie stále neuvěřitelně funguje. Že všechny ty mnohokrát slyšené dialogy stále stejně vtahují, vzrušují a vhánějí slzy do očí, i za tak prazvláštních okolností. Že vtahují i kluky, u nichž bychom to naprosto nečekali, natolik, že jim vstupují do života. Že prostřednictvím vnímání kluků představa splývá s realitou a společně zpátky prohlubují a zvroucňují hru samu. Že paradox, zpočátku zábavný, postupně umocňuje dramatičnost zcela netušeným způsobem, protože - fikce uvnitř fikce, hra na hru - vnímáme nejen děj hry, ale souběžně i to, jak postupně strhává kluky, kteří ho hrají. A aby je mohl takhle strhnout, musí jít o kluky nepřipravené, kteří nic takového dosud nepoznali - proto ten paradox, proto kadeti, proto flaška piva při královně Mab; právě to činí z filmu hlubokou poklonu dnešních tvůrců Shakespearovi: i tyhle kluky dostal...

Působí i výborná práce s kamerou, osvětlením, prostředími. Netradiční pojetí samozřejmě každý nepřijme a bude mít i pocit znesvěcení. Jenže Shakespeare účinkuje ty stovky let i proto, že je lidový, nikoli pokleslostí, ale tím, že z diváků z nejširších vrstev v něm každý najde něco pro sebe. Aby to fungovalo, nemůže být Shakespeare jako nedotknutelná antikvita zakonzervován ve vitríně v muzeu. Určitě lze s jeho hrou provést i toto.

Režisér Alan Brown má zřejmě rád i kluky, i Shakespeara, kombinace, která ukazuje nepochybně dobrý vkus. A navíc má skvěle šílené nápady.

Stranou všeho: musí ten film být nutně jen pohádkou? Určitá povolání přitahují určité lidi, u kadetů bychom smysl pro kumšt nečekali. Chyba lávky. Při posledním vítězném tažení České filharmonie Amerikou (2014) byla Novosvětská provedena i pro takovéhle kadety. Na začátku ruch, klábosení, vyzvánění mobilů, na konci hromové ovace vestoje a výkřiky "Bravo". Když zaberou kadeti na Dvořáka, můžou zabrat i na Shakespeara. Ano, také máme svého Shakespeara, jen je jeho jazykem muzika. I jeho umění je převážně široce přístupné, aniž by ztrácelo hloubku, i ono je pod vrstvou tradiční formy neuvěřitelně živé.

Ale to není důležité, o kadety tu nejde. Vraťme se zpátky na CSFD: "Private Romeo je adaptací, na kterou shakespearovský film dlouho čekal." Přesně tak. Po více než čtyřiceti letech od průlomové a nezapomenutelné adaptace Zeffirelliho máme zas právo na něco objevného.