Private Romeo (2011)

Hezký

Rómeo a Júlio ... klasický Shakespeare, nie však v púhej prerábke na gay romancu. Hoci by sa zdalo, že prerozprávať tento archetypálny príbeh vo vojenskom šate je len samoúčelná fantazmagória - funguje! Prostredie moderných armádnych barákov krásne kontrastuje s ľubozvučnou a náročnou shakespearovskou angličtinou a občas až bizarne autentickými dialógmi, ktoré rafinovane (ne)pasujú k odohrávajúcemu sa deju.

Táto nádherná gay fantázia má zmysel, je pútavá, má šťavu. Dobre sa pozerá na výborných hercov, dráma vťahuje do deja a príjemne osvieži aj autorova schopnosť pohrať sa s klasickým vyústením - ktoré predostrie skôr ako metaforu: Z tej možno nemali východisko Rómeo a Júlia, ale reálne bytosti nášho sveta sa môžu poučiť a snáď aj nájsť nové riešenia.

"buzerantsky pseudo art" ... "Hodinu a půl hledím na partu buzerantů, kteří mezi sebou recitují jakési divadlo a občas si dají odporný polibek. ... A kdybych si s tímto filmem mohl vytřít pr..., tak bych to udělal" - díky, přátelé z CSFD, film, který vyvolá takovéhle běsnění homofobů, je už jen proto vynikající.

Vojín Romeo je naštěstí výborný nejen proto: je to fikce uvnitř fikce a devadesát minut čirých emocí. Pokud se na něj naladíme, zíráme s užaslým pobavením nad paradoxem, že (a jak) renezanční verše působí při nejprofánnějším dění v tom nejprofánnějším prostředí, přednášeny samými kluky. Budí ale ještě o moc víc dojetí. Že tahle 420 let stará tragédie stále neuvěřitelně funguje. Že všechny ty mnohokrát slyšené dialogy stále stejně vtahují, vzrušují a vhánějí slzy do očí, i za tak prazvláštních okolností. Že vtahují i kluky, u nichž bychom to naprosto nečekali, natolik, že jim vstupují do života. Že prostřednictvím vnímání kluků představa splývá s realitou a společně zpátky prohlubují a zvroucňují hru samu. Že paradox, zpočátku zábavný, postupně umocňuje dramatičnost zcela netušeným způsobem, protože - fikce uvnitř fikce, hra na hru - vnímáme nejen děj hry, ale souběžně i to, jak postupně strhává kluky, kteří ho hrají. A aby je mohl takhle strhnout, musí jít o kluky nepřipravené, kteří nic takového dosud nepoznali - proto ten paradox, proto kadeti, proto flaška piva při královně Mab; právě to činí z filmu hlubokou poklonu dnešních tvůrců Shakespearovi: i tyhle kluky dostal...

Působí i výborná práce s kamerou, osvětlením, prostředími. Netradiční pojetí samozřejmě každý nepřijme a bude mít i pocit znesvěcení. Jenže Shakespeare účinkuje ty stovky let i proto, že je lidový, nikoli pokleslostí, ale tím, že z diváků z nejširších vrstev v něm každý najde něco pro sebe. Aby to fungovalo, nemůže být Shakespeare jako nedotknutelná antikvita zakonzervován ve vitríně v muzeu. Určitě lze s jeho hrou provést i toto.

Režisér Alan Brown má zřejmě rád i kluky, i Shakespeara, kombinace, která ukazuje nepochybně dobrý vkus. A navíc má skvěle šílené nápady.

Stranou všeho: musí ten film být nutně jen pohádkou? Určitá povolání přitahují určité lidi, u kadetů bychom smysl pro kumšt nečekali. Chyba lávky. Při posledním vítězném tažení České filharmonie Amerikou (2014) byla Novosvětská provedena i pro takovéhle kadety. Na začátku ruch, klábosení, vyzvánění mobilů, na konci hromové ovace vestoje a výkřiky "Bravo". Když zaberou kadeti na Dvořáka, můžou zabrat i na Shakespeara. Ano, také máme svého Shakespeara, jen je jeho jazykem muzika. I jeho umění je převážně široce přístupné, aniž by ztrácelo hloubku, i ono je pod vrstvou tradiční formy neuvěřitelně živé.

Ale to není důležité, o kadety tu nejde. Vraťme se zpátky na CSFD: "Private Romeo je adaptací, na kterou shakespearovský film dlouho čekal." Přesně tak. Po více než čtyřiceti letech od průlomové a nezapomenutelné adaptace Zeffirelliho máme zas právo na něco objevného.

Jak jsem zmínil u lesbické variace Rome & Juliet, shakespearovská tragédie by mohla být každá homosexuální romance, ale zrovna v tomto filmu to zahodili. Měli sice skvělý nápad, že si v prostředí chlapecké školy vzpomněli na původní nastudování, kdy i ženské role hráli muži (jak připomněl Zamilovaný Shakespeare)... dokonce ho zajímavě rozvinuli, když chlapci začali zkoušet i mimo učebnu... jenže pak se snažili prodat, že hra sáhla kadetům do svědomí a přispěla k větší toleranci stejnopohlavní náklonnosti. Na vojenské škole! To už věrohodné nebylo. (I když je míra gay obsahu kvůli tomu aspoň 80%.) Přesto dávám filmu průměrné hodnocení zvláště za civilní výkony herců s přihlédnutím jednak k levné produkci, druhak k tomu, že většinu filmu mluvili ve verších. Mohlo to dopadnout daleko hůř. A titulkářka zaválela (byť s profesionální pomocí a že se v překladu ztratilo, jak angličtina v 1. osobě nerozlišuje mužský a ženský rod, tedy v originále to na samé kluky sedí více).

Film mi před časem vůbec nesedl a dal jsem jej k ledu.
Už jsem psal recenzi, když v tom si říkám.
"Nepiš to, dej mu ještě někdy šanci, ať tady nedopadneš podobně, jako někteří u jiných filmů, kdy snímek odsoudí a poplivou, ať nevypadáš, jako hňup..."

Dneska jsem si jej stáhl znovu a zhlédl. A víte, co jsem zjistil?
Už jej nevymažu, objevil jsem totiž přes četná úskalí ZVLÁŠTNÍ KRÁSU ... (snahu tvůrců o naprosto jiný pohled, krásu příběhu, krásu mladých herců a jejich snahu o co nejlepší výkony atd.)

Přenesení shakespearovského dramatu do prostředí americké armády považuji za originální nápad, navíc citlivě filmově zpracovaný. Prolnutí klasické zápletky se soudobými reáliemi a motivace jednání hlavních postav v kulisách kadetní školy působí bohužel scénáristicky nedotaženě, místy až kostrbatě. Kluci ve filmu zcela přirozeně přejímají i texty ženských postav, aniž by se přitom uchylovali k vykroucenému přehrávání. Píseň při závěrečných titulcích v podání "Julie" - Matta Doyla je úžasná a úžasně interpretovaná.

Ačkoli jsem ten poslední, kdo by dvěma - případně i několika - úhledným kadetům nepřál trochu té lásky pod americkou vlajkou, zde zůstávám opařen a v rozpacích.

Způsob, jakým je do příběhu imputován amputovaný Shakespearův blankvers, je oslnivá perverzní prasárna non plus ultra, hodná vrcholů imaginace markýze de Sade. Ledabyle cool dikce kolokviální americké angličtiny, kterou přitom hoši používají, tento zážitek ještě osmkrát umocňuje. Sluší se ovšem přiznat, že veršované pasáže alespoň vyvolávají iluzi herecké práce. Ve vložených momentkách z autentického vojenského života jsou herecké výkony umělců nejblíže úrovni snímků à la "Military Monster Dicks", "Horny Green Ass" nebo "Uncut Discipline".

Královna Mab v tlačenici na jakémsi schodišti za svitu baterek mě dokonale uzemnila a přiměla mě těšit se na brzy následující vykřičený verš "Ta teprv učí zářit svíce!". - Těšil jsem se správně, bylo to tam! A to jsem ještě ani netušil, že si Julie zrovna v tom okamžiku tak neodolatelně svůdně přihne z flašky piva, opírajíc se o zábradlí v ladně vytrčeném oblouku jako núbijská krasavice. Kdyby si při tom odkrkla, byla by ještě půvabnější!

Právem už jsem se pak chvěl očekáváním z nadcházející pasáže "Vrať mi můj hřích...", která však k mé lítosti zůstala nedořečená, jelikož zbývající část verše ("Líbáte jako kniha!") nahradilo jakési rozdrobené mlaskavé cumlání, zřejmě znázorňující předmětný polibek, ovšem bez využití práce jazykem (v níž mají mimochodem aktéři povšechně značné rezervy!).

Velmi silná byla balkónová scéna v prázdné noční učebně, při níž po sobě oba chlapci celou dobu roztomile potutelně pokukují, až konečně Julie plavným kadetským skokem překonává stůl, aby pak dlouho mohli oba setrvat lícem proti líci ve stoji spatném.

K mému rozčarování maličko utrpěla šťavnatá scéna s chůvou, vyřizující Juliin vzkaz. Chlapci byli tak nějak po vojensku cudní a Shakespearovy přisprostlé dvojsmysly jim z úst nepadaly zrovna s lehkostí, ba nepadaly prakticky vůbec. Zato však chůva disciplinovaně využije možností posilovny a mezi řečí si pilně pohrává s párem činek.
Jenže si přitom strhne záda, jak vzápětí vyjde najevo při dialogu s bolestně nedočkavou Julií.
Dlužno kriticky podotknout, že v této scéně je Julie herecky down, neboť její pojetí dychtivého očekávání spíše připomíná dosyta napasenou usmívající se mladistvou kachnu.

Ne, nechci a nebudu čtenáře unavovat líčením dalšího děje. Mohl bych nechtěně prozradit, jak to celé dopadne, a vy byste pak z toho jako diváci nic neměli.

Pěkně nám to nové tisíciletí začalo: nemožné stalo se možným!
WTF, volám uznale, zatímco trubač troubí večerku.
Inu, Romeo a Julie, znáte to!
A privátní...

Mně se to velmi líbilo. Hlavně si pro tu neobvyklost.

S odstupem času musím říci, že se mi film moc líbil. Je opravdu dobré znát hru Romeo a Julie, jelikož všechny rozhovory jsou dle této hry. Je to pojetí pro mě netradiční a kluci to hrají moc dobře.

Tleskám překladu!

Velice netradiční zpracování tohoto tématu. Ale velmi mě potěšilo, místy i pobavilo.
Kontrast prostředí a děje působí místy sice strojeně, ale má velmi zajímavý umělecký účinek. V lecčem mi připomnělo film Lilies a to propojením dvou dějových rovin do sebe, kdy fiktivní příběh vítězí nad tím "realistickým".
Na mě osobně působilo sympaticky i to, že ženské role nebyly nijak uměle stylizovány, což by na celkovém dojmu jistě spíše ubralo.
I překlad je na dobré úrovni (byť samozřejmě s použitím existujícího překladu Shakespearova díla).

Romantika ve zvláštním prostředí. Trochu to skřípe (kontrast vojna a středověká shakespearovská angličtina) a zpočátku je divák zmatený, kdo koho představuje, ale to neubírá na krásné atmosféře doplněné kouzelnou hudbou.

Před filmem doporučuji přečíst si hru Romeo a Julie pro lepší orientaci.

Shakespearovské dialogy vycházející z úst kadetů připravujících se na kariéru v armádě působí "neuvěřitelně". Na snímek se dá buď jen dívat a nebo ho poslouchat. Při vnímání oběma smysly naráz jsem si připadal jako rozdvojená osobnost.