Podrobnosti recenze

Byl to pocitový film, což je (výjimečně) doporučení nebo varování. Žádný postupný coming out, žádné nesmělé pokukování s následnou smrští erotické vášně a citových dramat. Zvláště poslední bylo skoro šokující vzhledem k tomu, že film se odehrával v jakémsi zapadákově na americkém Jihu. A přesně tak, jak byli rozumní jejich rodiče ("Nikdo o tom nemluví. Není to nic zajímavého."), tak stejně střízlivě pojali oba hlavní hrdinové své loučení před nadcházejícím odjezdem jednoho z nich. Režisérovi se navíc výborně povedlo sdělit ryze filmovými prostředky rozpoložení postav, i když si neodpustil i polopatická vysvětlení (ale mně se hodila), že jsou i lidé, kteří jsou "spokojení s během všedního dne na jednom místě", protože je pro ně důležitější ten pocit "klidu a míru", a že člověka může naplňovat už jen tichá přítomnost milované osoby. Režisér ani nezapřel, že se nejspíš věnuje i fotografování a malbě, protože film stavěl především na vizuálu, který zachycoval nejen svěžest mladých hrdinů nebo stejně pochopitelnou krásu letní přírody, ale kupodivu i melancholický půvab zmíněného zapadákova. Tedy režisér ještě divákům přiblížil ten mladicky dychtivý pohled na svět, kde ruiny mají tajemství, která stojí za to objevovat, a vraky pořád ještě příslib cest do neznáma. Třebaže dokázal - je to prostě kabrňák - zároveň otevřít už dospělou otázku, zda má člověk milovanou osobu omezovat, i když tím riskuje její ztrátu. (Přesto jsem režisérovi ubral bod za zpracování, protože i mně se film zdál delší než pouhých 70 minut. A hudba je sice přesná, ale romantický klavír je - možná nezaslouženě, ale je - kýčovitý.)