Podrobnosti recenze

Velmi obtížně hodnotitelný snímek. Filmu dominuje fantastická hudba Clauda Debussyho, což vlastně ani nepřekvapí, protože Petr Weigl si vždycky vybíral hudební klasiky (Josef Suk, Antonín Dvořák). Má to skvělou výpravu, kameru, herce. Problémů je však dost: Především jsou to absolutně nepasující francouzské postsynchrony, které zní divně především u českých a slovenských herců (Hlaváčová, Přeučil, Mikulík a další). Dále především v závěru přichází zcela nesnesitelný patos (pravda, ten souvisí s hudbou, ale stejně je ta vážnost trochu na pěst). A bohužel nechápu, proč se tam objevují záběry z tehdejší současnosti (Michael Biehn je vlastně lukostřelec a zdá se mu o svatém Šebestiánovi. WTF?). Nevím, ten film je natolik zvláštní, že se pro něj velmi obtížně hledá jakékoli číselné hodnocení. Aspoň je tam dost queer momentů, kterým vévodí na začátku sprchující se Michael Biehn.